Detektivka z ostrova, kde si bezútěšnost podává ruku se zoufalstvím…
Na tenhle Bohem zapomenutý ostrov jezdí policajti snad jen za trest. Anebo tu bydlí. Tak jako inspektorka Sanna Berlingová, kterou k místu váže osobní tragédie. Ale trápení musí ustoupit stranou, když začne řešit brutální vraždu bohaté staré paní, místní mecenášky. Její bohatství a luxus je v ostrém kontrastu s opuštěnou dívkou, která pravděpodobně spáchala sebevraždu v zatopeném lomu.
Sanna dostává z pevniny výpomoc za penzionovaného kolegu v podobě mladé rebelky Eir Pedersenové a spolu s lokální posádkou se snaží přijít všemu na kloub. Ale brzy začnou oběti přibývat, zatímco stop je stále stejně – téměř žádné…
Každý rok vychází tolik detektivek, až z toho jde hlava kolem. Autoři musejí přijít s něčím novým, s originálními postavami, kterými by se odlišili. A dvojice vyšetřovatelek s nejasnou, ale určitě pohnutou a temnou minulostí je přesně to, co mají čtenáři rádi. Pročpak asi ta ostrá, ale výkonná Sanna bydlí skoro ilegálně ve staré garáži? A co za problém má drsňačka Eir, že je plná nervózní energie a hned po každém vystartuje? Tajemství skrývající se za fasádami hlavních postav jsou tu stejně depresívní jako vyšetřované vraždy. Skvěle se doplňují…
Přišlo mi, jako by ten bezejmenný ostrov při švédském pobřeží byl domovem zlomených duší a lidí bez naděje a východiska, a tak se snad většina uchýlila ke zlu. Mládež je tu agresivní a dospělí jim raději jdou z cesty. Lidé jsou odtažití a nevšímaví. I někteří kolegové na stanici jsou opravdu zlatíčka. Jako by tu každý táhl za sebou nějaký balvan, problém nebo trápení. Hlavní hrdinky nevyjímaje. Deprese na čtenáře padá z každé stránky. Možná je to jen směrem vyšetřování, že se policie nedostane k nikomu „normálnímu“. Takhle máte vážně dojem, že normálnost se odstěhovala zpátky na pevninu a zůstali jen vyvrhelové, zoufalci a parchanti…
Dost mě v knize vytáčely různé nesoulady, třeba jak se Sanna na noc nadopuje prášky s alkoholem a ráno je zas svěží jak rybička, nebo jak její šéf svou blbostí téměř sabotuje vyšetřování. Ale román se dostal do nominací na prestižní švédská ocenění možná právě proto, že si nehraje na perfekcionismus a odráží lidskou nedokonalost…
Smrtelný hřích je ideální pro čtenáře, hledajícího pořádnou severskou depresi. Té je tady víc než dost. Na mně možná až moc. Frustrující tempo vyšetřování, nekompetentní policie, nevinné dětské oběti. Je to nesmírně skličující čtení, ale přesto podivně návykové. Rozhodně žádný únik od všedních starostí, leda by vás uspokojilo číst si o tom, že někde jinde se dějí příšerná zvěrstva a jsou na tom všeobecně hůř. Přesto se vám tahle kniha dostane pod kůži a její temnoty se nejde jen tak zbavit…
Originál: Dodssynden, 2020
Překlad: Adriana Vendl
Vydala: Metafora, 2021
344 stran
