Kdo by neznal komisaře Maigreta, rozvážného muže s neodmyslitelnou dýmkou. Jaké ale byly jeho začátky? Přenesme se do doby kočárů a fiakrů a zaposlouchejme se do audioknihy o tom, jak šestadvacetiletý Maigret řešil svůj první velký zločin.
Velká Británie má svého Hercula Poirota, Francie zase komisaře Julese Maigreta, dalo by se říci. Ač byl Georges Simenon (1903-1989) původem Belgičan, svou slavnou literární postavu umístil do Paříže, kam ostatně ve dvaceti letech také sám odešel. Začal psát do novin, psal sešitové romány a později přes psychologické příběhy přešel k detektivkám. Napsal více jak dvě stě knih, z toho přes osmdesát s Maigretem. Podobně jako se Poirot a slečna Marplová, další hrdinka románů Agathy Christie, dočkali řady filmových, a především televizních zpracování, také Maigreta ztvárnila řada herců. Z různých koutů světa jich bylo více jak třicet (včetně například našeho Rudolfa Hrušínského; v jednom příběhu), z toho tři v rozsáhlých televizních seriálech. Nezapomenutelný je samozřejmě Maigret v podání Jeana Gabina, byť se objevil v téhle roli „jen“ ve třech celovečerních filmech. V jedné z těch relativně novějších verzí (1992-2005) si titulní postavu zahrál Bruno Cremer. Zatím posledním, kdo si nasadil na hlavu klobouk a vložil do úst dýmku, aby začal vyšetřovat zločiny, je (pro někoho možná překvapivě) Rowan Atkinson, alias Mr. Bean. Jeho Maigret však u našich diváků zatím boduje (ve čtyřech příbězích) poněkud lépe než ten Cremerův.
Titul Maigretův první případ by mohl evokovat, že jde o autorovu prvotinu, ale samozřejmě tomu tak není. Autor sám to vyvrací poměrně brzy a poté ještě několikrát, když píše věty typu „to ještě Maigret netušil, že o mnoho let později, až bude sám komisařem…“ Simenon napsal román v roce 1948 během svého pobytu v Arizoně a zasadil ho do roku 1913 (mimochodem u nás byl zfilmován v roce 1991 v titulní roli s Jiřím Schwarzem). Zastihujeme v něm teprve šestadvacetiletého Maigreta, který pracuje u policie už čtvrtým rokem, zatím ale jako sekretář policejního komisaře a o proslulém sídle na Nábřeží zlatníků ještě jen sní. Netuší ovšem, že ho k němu postrčí vyšetřování případu zpočátku banálně vyhlížejícího.
Jednou nad ránem přijde na komisařství jistý flétnista. Když se kolem druhé hodiny ráno vracel domů z pivnice, kde hrál, v patře jednoho honosného domu se otevřelo okno a jakási dívka volala o pomoc. Nato zaslechl muzikant výstřel. Ihned se snažil dostat do domu, ale byl nemilosrdně vyhozen komorníkem s tím, že se mu něco zdálo. Flétnista tohle všechno sdělí Maigretovi, který má té noci službu. Mladík se rozhodne oznámení neprodleně pověřit. Dům patří bohaté rodině majitele pražíren kávy, panu Balthazarovi. Jeho syn Richard horlivého policistu posměšně nechá dům prohledat – ani on, ani služebnictvo nemají prý co skrývat. Žádná dívka, co by volala o pomoc tu není, mrtvola taky ne a muzikantovo prohlášení Richard považuje pouze za výmysl nějakého opilce.
I přes přátelské vztahy Maigretova nadřízeného s vlivnou rodinu dostane mladý policista zelenou k dalšímu vyšetřování. Musí se tak ale dít neoficiálně, pouze během jeho nucené dovolené. Maigret se za pomocí flétnisty a dalších lidí točících se kolem Balthazarovy rodiny snaží přijít na kloub tomu, co se té noci stalo, ale dlouho netuší, že za nitky tahá někdo jiný a že mu tenhle případ přinese pro jeho budoucí kariéru mnohá ponaučení.
Pro příznivce příběhů komisaře Maigreta může být zajímavé podívat se po Paříže v předvečer první světové války (ač to samozřejmě z příběhu nijak nevyplývá), kdy ještě tuhle metropoli nad Seinou křižovaly fiakry, auta nebyla tak běžná a centrem města jezdily tramvaje. Paříž měla samozřejmě jak svá honosná sídla, v jednom z nichž se částečně tento příběh odehrává, tak také hospůdky a pivnice různé úrovně, často s velmi svéráznými hosty i majiteli. Simenon se nijak nebrání popisům „pletich“, stejně tak svého Maigreta nijak nešetří a láduje do něj alkoholu, co se do něj vejde. Nicméně alkoholika z něj nedělá a Maigret koneckonců ani není ve službě. Vyšetřuje přece tajně a pokud se má v případě potřeby infiltrovat mezi obyčejné lidi, co mu zbývá?
Audiokniha v režii Hynka Pekárka stojí na přednesu Jana Vlasáka, který dokáže být přesvědčivý nejen jako herec, disponující charismatem na rozdávání, ale i jako interpret. Na rozdíl od některých kolegů se nesnaží za každou cenu napodobovat ženské hlasy. Ty mužské rozlišuje jen velmi jemně, takže občas je třeba poslouchat pozorně, aby bylo jasné, která postava zrovna mluví. Barva jeho hlasu je ovšem velmi příjemná a přesvědčivá. Nejvíce asi exceluje ve scéně, kdy se Maigret setká s jistým řidičem jménem „Dedé“, který byl tehdy v noci poblíž možného místa činu, a nyní si mladého policistu vychutnává. Sarkasmus téhle postavy, která Maigretovi okatě vyhrožuje, si Jan Vlasák opravdu užil a dal do ní hodně, možná i leccos ze svých dřívějších rolí záporáků, vždycky však charismatických. Pro příběh s komisařem Maigretem jde tedy rozhodně o dobrý výběr. Jan Vlasák ostatně namluvil i další audioknihy s příběhy tohoto pařížského komisaře.
Kdo má rád Paříž, staré francouzské detektivky, případně detektivky, kde více než pěsti a střelba vyhrává rozum, dedukce, a především tvrdohlavost a zdravá horlivost, měl by se zaposlouchat do podmanivého hlasu Jana Vlasáka. Může tak strávit několik hodin zajímavým výletem do minulosti a poznat Maigreta trochu jinak.
Knižní předloha:
Originální název: La premiere enquete de Maigret (1948)
Audiokniha:
Vydáno: OneHotBook (2020)
Čte: Jan Vlasák
Celková délka: 5 hodin 42 minut
Médium: 1 CD / mp3
