Sněhurčina rakev je švédský thriller od osvědčených autorů – manželského páru Danielssonová – Voosen a my z něj pro vás máme ukázku.
Kerstin Signe Danielssonová a Roman Voosen získali skvělé renomé zejména v Německu, kde dlouho žili. Oba spisovatelé jsou od roku 2013 manželé a v žijí ve švédském Bergu. Společný román Motýlí dům vyšel v roce 2014, Sněhurčina rakev je pátou knihou v češtině, do češtiny ji přeložila z originálu Schneewittschensarg přeložila Eva Osinová, exkluzivně je vydává nakladatelství MOBA. V současné době se pracuje již na překladu jejich šesté knihy.
Přečtěte si ukázku z knihy Sněhurčina rakev.
Švédské sklářské muzeum ve Växjö stálo společně se Smålandským muzeem a takzvaným Domem emigrantů na kopci za nádražím, z nějž byl výhled na jezero Växjösjön. Tři výstavní budovy – postmoderní, modernistická a klasicistní – tvořily nesourodý komplex uprostřed travnaté plochy, která se jmenovala Kulturní park, ten byl však proslulý spíše dealováním drog než muzei. Grass – not glass. Tak to alespoň viděla Stina Forssová, avšak ta se nijak zvlášť nezajímala ani o sklářské umění, ani o regionální dějiny. Když stoupala po štěrkové cestě ke Švédskému sklářskému muzeu, drobné dealery podle všeho na chvíli rozehnal silný déšť. Protože neměla deštník a nemyslela ani na bundu s kapucí, byla ráda, když konečně vešla do vstupní haly a mohla si vytřást vodu z vlasů. Ani ne za minutu dorazila Ingrid Nyströmová. Krátce se pozdravily. Po příšerné události s Healey se jejich vztah podstatně ochladil. Forssová podprahový odstup své šéfové chápala. Sama nedokázala najít ta správná slova, jak překonat vše, co se mezi nimi mlčky vznášelo.
Obrátily se na muže za pokladnou, který následně někam zatelefonoval.
Ředitelka muzea přilétla do vstupní haly v doprovodu uniformovaného policisty. Jinak se její příchod ani popsat nedal. Třepotavé pohyby rukou propůjčovaly této překvapivě mladé ženě na prahu třicítky něco kolibřího. Byla to na první pohled umělecká osobnost: extravagantní brýle, asymetrický účes, nápadné dřevěné šperky, pestrobarevný hedvábný šál.
„To je drama,“ zvolala, „to je příšerné drama. A to zrovna dnes.“
„A co je dneska?“ zeptala se Forssová, která nevěděla, jak s touhle teatrálností naložit.
„No přece vernisáž.“ Ředitelčin pronikavý hlas stoupl samým rozhořčením o oktávu výš, jako by nedokázala pochopit, jak je možné, že někdo neví o tak důležité události. „250 let Gustavssons Glas – Dějiny kultury skla.“
„Samozřejmě jsem o tom četla, zní to velmi zajímavě,“ poznamenala Nyströmová a jako vždy se snažila vyvážit napětí a předejít konfliktu. „Ale možná byste nám mohla nejprve prozradit, co se vůbec stalo.“
„Jistě, jistě,“ přikývla mladá žena o poznání věcněji. Jmenovka prozrazovala, že se jmenuje Emma Heroldová. „Co třeba u šálku čaje? Japonská restaurace tady v muzeu nabízí vynikající Gjokuro,“ básnila. Velké dřevěné korále na náhrdelníku o sebe vesele zaťukaly, vyhlídka na osvěžující teplý nápoj jí podle všeho okamžitě zlepšila náladu. „Nebo by byl vhodnější Senča?“
„My bychom raději rovnou…,“ začala Forssová.
„Výborný nápad,“ přerušila ji Nyströmová s úsměvem a otočila se na kolegu v uniformě: „Myslím, že odteď už to zvládneme samy.“
Heroldová vedla vyšetřovatelky přes několik rohů. V Izakaya Moshi, jedné z nejlepších restaurací ve městě, bylo v tuto odpolední hodinu jen málo hostí. Tři ženy si sedly na konec dlouhé řady stolů a objednaly si.
„Takže vernisáž,“ napověděla jí Nyströmová.
„Přesně tak. 250 let Gustavssons Glas…“
„Dějiny kultury ve skle,“ doplnila ji netrpělivě Forssová.
„Dějiny kultury skla,“ opravila ji Heroldová a pokrčila nos. „Nejde přece o alkohol, nýbrž o fascinující materiál, regionální kulturní hodnotu, řemeslo, tvarování, umění. 250 let Gustavssons Glas, to je příběh úspěchu světového koncernu.“
Poslední dvě slova zazněla v uctivém tremolu.
Forssová pokrčila rameny.
„Nikdy jsem o něm neslyšela.“
„Máme doma sadu sklenic na víno,“ udělala vsuvku Nyströmová. „Orchideje.“
„Tenhle model je klasika,“ pochválila ji Heroldová. „Věděly jste, že na celém světě existuje už pět zemí, které při oficiálních státních audiencích používají sklenice koncernu Gustavssons? Jsou mezi nimi dokonce dvě království. Samozřejmě se v takových případech jedná o výrobky na přání, není to nic, co by se dalo pořídit v běžném obchodě.“
„Samozřejmě,“ napodobila ji Forssová a nedůvěřivě pokukovala po malinkatých, tenoučkých miskách, které číšnice položila na stůl společně s litinovou konvičkou. Nechtěla pít žádný složitě připravovaný čaj, přišla si prohlédnout místo činu. Pokud nějaké místo činu vůbec existuje. „Vraťme se však k dnešní vernisáži.“
„Jistě, jistě,“ zopakovala Heroldová, zatímco si se znaleckým výrazem ve tváři nalévala čaj. „Řeč je o čtyřech stech exponátech, roku a půl příprav, komplikovaných otázkách pojištění, zkrátka o neuvěřitelné zodpovědnosti zejména pro kurátora.“ Pohlédla na vyšetřovatelky přes obroučky brýlí a nebylo pochyb, že kurátorstvím byla pověřena ona. „Některé exponáty mají nevyčíslitelnou hodnotu.“
„Ale my jsme sem přece nepřišly proto, že by bylo něco odcizeno,“ poznamenala Forssová.
„To ne,“ odvětila Heroldová, odložila šálek na stůl a nasadila dramatický výraz. „Museli jsme zavolat policii, poněvadž jeden exponát… zkrátka… jeden exponát vyvolává různé otázky.“
„Stále mi není jasné, v čem spočívá násilný trestný čin,“ naléhala Forssová.
„Však počkejte, až uvidíte, o čem mluvím.“ Heroldová demonstrativně pohlédla na své hodinky. Dřevěné kuličky náramku, dokonalého pendantu k náhrdelníku, o sebe zaťukaly. „Však on tady bude hned.“
„On?“ divila se Nyströmová.
Heroldová je svižným krokem provedla muzejními prostorami. Pokud si Nyströmová na úprku muzeem stačila všimnout, výstava byla koncipována chronologicky. Sklo za dvě a půl století: starobylé lustry, baňaté láhve, zrcadla, karafy. Vázy a poháry na víno. Zavařovací sklenice, skleničky na vodu, svícny. Čiré, broušené, leptané a gravírované sklo. Po předmětech denní potřeby následovaly místnosti s uměleckým řemeslem a uměním, sklo bylo různorodější. Obrovské vázy s barevnými pruhy uvnitř. Útvary podobné člověku téměř v životní velikosti a v těsném objetí, milenci. Vedle nich beztvaré bytosti jako z vesmírných hororových filmů. Něco, co vypadalo jako obří prezervativ. Obrovský mrak, který visel ze stropu, propracovaný tak citlivě a křehce, až musela Nyströmová žasnout nad zručností.
V místnostech nebyla ani noha.
„Kdepak jsou všichni návštěvníci?“ divila se Forssová. „Myslela jsem, že jde o výstavu století.“
„Na vernisáž přišlo tři sta pozvaných hostí,“ procedila Heroldová přes semknuté rty. „Jenže po té – no, nazvěme to třeba událostí – takže po té události jsme museli všechny poslat domů, respektive na jiné výstavy v muzeu. Přesně takhle nám to nařídil, měli jsme svázané ruce. Vyložené fiasko. Proto nám samozřejmě velice záleží na tom, aby se co nejdříve vysvětlila skutková podstata.“
„Bingo,“ utrousila Forssová. „Skutková podstata. Možná bychom se konečně mohly pobavit o tom, co se vlastně stalo.“
Jestlipak ona tak trochu nešišlá, uvažovala v duchu Nyströmová. Že by Forssová pila alkohol tak brzy?
Mezitím došly k zavřeným křídlovým dveřím.
„Myslím, že on sám vám to vysvětlí nejlépe,“ utrousila Heroldová, zaklepala a otevřela dveře. Vešly do tmavé místnosti. Světlo vycházelo z jediného zdroje. Z osvětlené skleněné rakve. Nyströmová došla až k ní. Pak si za mocnými stěnami ze skla všimla lidské kostry. Měla na sobě šaty. První reakce: hnus. Kosti a lebka vypadaly překvapivě reálně, k tomu ošuntělé a špinavé oblečení. Smrt za sklem. I když Nyströmová umění příliš nerozuměla, objekt ji citově zasáhl, byl to téměř emoční útok. Rakev, která byla stejně jako lebka a kosti symbolem pomíjivosti, představovala na jednu stranu hranici mezi tímto a oním světem, mezi životem a smrtí, na druhou stranu lákalo průhledné sklo k pozorování, k jakémusi zvrácenému voyeurismu. Působivé zinscenování. Přesto nechápala, kde je ona skutková podstata zločinu. Proč je sem vlastně zavolali?
„Ten exponát se jmenuje Sněhurka,“ zašeptala Heroldová pobožně.
Oči Ingrid Nyströmové po chvíli přivykly pološeru. Teprve teď si všimla, že se v místnosti kromě nich nachází ještě někdo. Na skládací židli, která je pro muzea typická, seděl postarší muž, opíral se o hůl a vypadal, jako by zamyšleně sledoval podivné dílo. Heroldová si slyšitelně odkašlala.
„Dovolte mi, abych vás představila: Gunnar Gustavsson, předseda představenstva společnosti Gustavssons Glas AB. Ingrid Nyströmová a Stina Forssová z kriminální policie.“
Mužova hlava se malinko pootočila, právě tak, aby na ně mohla vrhnout kratičký pohled, a pak se zase obrátila k exponátu.
„Dvě ženské,“ pronesl chraptivě a tón jeho hlasu jednoznačně vypovídal o tom, co si o této okolnosti myslí. „Oni sem pošlou dvě ženské.“
Nyströmová ucítila, jak se v ní něco napjalo. Podobné situace zažívala zřídka, ale stávalo se to.
„Jsem vrchní komisařka Ingrid Nyströmová,“ odvětila chladně. „Hodností nejvyšší vyšetřovatelka násilných trestných činů v celém regionu. A komisařka Stina Forssová je má nejschopnější kolegyně.“ I když jí šla poslední slova jen těžko přes rty, byla to přece jenom pravda. „Navrhuji, abychom si nyní promluvili o domnělé skutkové podstatě. V opačném případě s kolegyní na místě odcházíme.“ Bůh ví, že má mnohem důležitější věci na práci, než abych se jí tady v sobotu odpoledne předváděl nějaký starý šovinista. A vůbec je absurdní, že stále neví, proč jsou vlastně tady. Erik Edman ji o to požádal osobně, což bylo hodně nezvyklé, protože pokyny k akci přicházely obvykle od disponentů v telefonickém operačním středisku. To, že chtěl její kariérou posedlý nadřízený prokázat laskavost vlivnému firemnímu patriarchovi, jako byl Gustavsson, a poslat na místo své nejlepší lidi, dávalo samozřejmě smysl, i když Edman ji v krátkém telefonickém rozhovoru bohužel odbyl pouze nejasnými a kusými informacemi a vágními, nesouvisejícími narážkami.
„Skutková podstata,“ mínil Gustavsson, aniž by vzhlédl, „je následující: ty kosti v rakvi,“ pokračoval a poklepal špičkou hole na skleněnou schránu, „nepatří nějaké bezejmenné Sněhurce. Jde o tělesné ostatky mé ženy Berit.“
V místnosti zavládlo na chvíli hrobové ticho. Pouze zářivky, na nichž stála skleněná rakev s kostrou, klidně dál bzučely.
„Jak je to možné?“ zeptala se Nyströmová nakonec. A poněvadž Gustavsson nereagoval, vrhla prosebný pohled na Heroldovou.
Kurátorka pokrčila rameny.
„Toto dílo jsme si vypůjčili od jednoho amerického sběratele a jeho autorem je Jan Hesenius, jedna z největších osobností v oboru. Na začátku osmdesátých let zhotovil na objednávku firmy Gustavssons několik děl, která vzbudila pozornost. Sněhurka vznikla v roce 1982 a jde o skutečný milník v dějinách umění, o jeden z vrcholů výstavy. Byli jsme nadšeni, když jsme ji pro výstavu získali. Ten sběratel žije v New Yorku, a než sem exponát asi před týdnem dorazil, znala jsem ho jen z fotografií. Samotná logistická náročnost a finanční výdaje…“
„Tohle není Janovo dílo,“ vybafl Gustavsson. Pomaloučku vstal a otočil se na ně. Ztěžka dýchal a bylo zjevné, že se snaží ovládat. „Byl jsem u toho, když Sněhurku dělal v našich sklárnách,“ pokračoval o poznání věcněji. „Když byl hotov, připadalo mi to z různých důvodů nevhodné. Jenže Jan na mé pozměňovací návrhy nepřistoupil. Umělci jsou tvrdohlaví a možná je to tak dobře. Jenže jeho Sněhurka prostě nezapadala do estetické koncepce naší firmy, a kromě toho se mě to až příliš… Zkrátka jsem tehdy nechtěl, aby vystavoval naším jménem.“ Gustavsson protáhl vrásčitá ústa. „Přenechal jsem mu ji, on si ji nechal a později ji prodal. Kdo mohl tušit, že se z ní jednoho dne stane ikona sklářského umění? Ale to je fuk, já Janovi jeho slávu přeju a od současného majitele bylo velkorysé, že nám Sněhurku zapůjčil na jubilejní výstavu.“ Světle modré oči se mu ve studeném světle zářivek leskly. „Originál má skleněné kosti, detailní práce na nich trvala celé týdny. Zato tahle kostra podle mě vypadá dost opravdově.“
„Ale co vás přimělo k tomu, že si myslíte, že by mohlo jít o vaši zesnulou manželku?“ chtěla vědět Nyströmová.
Modré oči na ni upřeně hleděly.
„Šaty. Originál má světlé pouzdrové šaty se zářivě červenou skvrnou v rozkroku. Janův neotesaný humor. Sněhurčina deflorace nebo menstruace. Nebo ji možná znásilnili trpaslíci, co já vím? Ale tohle,“ ukázal napřaženou paží a roztřeseným ukazovákem na exponát, „tohle jsou svatební šaty mé ženy.“
Nyströmová se podívala zblízka. Šaty byly staré, potrhané, látka, která musela být kdysi bílá, byla špinavá a zažloutlá. Na prsou byl patrný výrazný tmavý flek, nejspíše krev. Ačkoli šaty byly velmi poničené, poznala Nyströmová, která dřív hodně šila, že jde o zvláštně zpracované svatební šaty. Rafinovaný střih, syntetická látka, která se používala v sedmdesátých letech, k tomu umírněně, ale efektně použitá krajka, výrazné knoflíky z lesklé perleti.
„Nemůžete si to plést?“ zeptala se Forssová.
Gustavssonovi se třásl hlas.
„Berit si šaty nechala ušít u jednoho krejčího ve Stockholmu. Šlo o návrh podle jejích představ. Plést si to určitě nemůžu.“
„A kdy Berit zemřela?“ chtěla vědět Nyströmová.
Gustavssonova paže opět klesla. Jako by byl najednou veškerý vztek a síla pryč.
„To je právě to. Já totiž nevím,“ pronesl tiše. „Nikdo to neví. Večer 29. srpna 1971 zmizela ze svatební hostiny. Pak už ji nikdy nikdo neviděl.“
Komisařky si vyměnily pohledy.
„To je bezmála padesát let,“ zkonstatovala Nyströmová nakonec.
ANOTACE
Švédsko, rok 1971. Mladá krásná nevěsta beze sto-py zmizí přímo ze svatební hostiny. O necelých padesát let později se na zahájení výstavy sklářského umění objeví její kostra ve skleněném sarkofágu. Dílo „Sněhurčina rakev“ mělo být špičkovým exponátem sklářského muzea. Někdo ho ale zaměnil za skutečné lidské ostatky ve svatebních šatech. Gunnar Gustavsson, předseda představenstva firmy Gustavssons Glas AB, tvrdí, že jde o tělesné pozůstatky jeho ženy Berit. Jde o nepovedený vtip, nebo o hrozivý zločin? To musejí zjistit vyšetřovatelky Ingrid Nyströmová a Stina Forssová, jejichž pátrání je tentokrát zavede mezi tři rodinné podniky do smålandské Říše skla…
Nakladatel: MOBA
