Hlavní hrdinka je v šílené situaci. Ztratila paměť. Jediná jistota je její dům. Když však zazvoní, jeho obyvatelé ji vyvedou z omylu – v tomhle domě rozhodně nikdy nebydlela…
Úvod silně připomíná Agathu Christie a její Zapomenutou vraždu, kde hrdinka bezpečně ví, jaké tapety budou v saloně domu, kde nikdy předtím údajně nebyla. Tady je to také tak. Hrdinka beze jména dokáže dům Laury a Tonyho popsat do detailů, tak jak to, že není v seznamu předchozích majitelů?
Tony je sympaťák, co má rád hospodské kvízy, Laura krotí nervozitu jógou. Normální mladý pár, zlatíčka, které vesnice hodinu za Londýnem lehce přijala mezi sebe. Krásná neznámá, které z nouze začali říkat Jemma, budí otázky. Lidem ve vsi přijde nějak povědomá a začínají se vynořovat spekulace, teorie. Někomu připomíná jeho dávnou zmizelou spolužačku. Jiný si zas vzpomene na dívku, která byla dlouhá léta v blázinci. Zlé na tom pro Jemmu je, že prostě NEVÍ, jestli se nějaká z teorií aspoň blíží pravdě…
Záhady lidského mozku nepřestávají čtenáře fascinovat. Proto také vychází tolik psychothrillerů s postavami, které z různých důvodů nemohou důvěřovat vlastnímu úsudku (např. Dítě ohně, Tiché lži, Žena v okně…). Nepamatuji si své jméno může hodně připomenout bestseller Dřív než půjdu spát od S. J. Watsona – i tam si hrdinka píše poznámky, aby si připomněla předešlý den. Ale Monroe ke ztrátě paměti přidal ještě davovou paranoiu, policejní manévry a mstu.
Výsledkem je, že i když si vytvoříte slušnou hypotézu, autor vám ji rozcupuje, zašlape a navíc na ní zatočí podpatkem. Než mi došlo, že si Monroe se čtenáři neskutečně pohrává, zobala jsem mu z ruky. Do poslední chvíle nevíte, kdo je skutečně oběť, role se tu mohou změnit během jediné stránky. Na začátku máte za to, že čtete psychothriller o ztrátě paměti, ale na konci…
Člověk by nevěřil, že se někomu povede vytvořit u čtenářů averzi vůči mořským koníkům, ale tady není nic nemožné…
Originál: Forget my name, 2018
Překlad: Jitka Jiterská
Vydal: Metafora, 2019
366 stran
