Převzala ústav plný mrtvol. Ale bát by se měla spíš živých. Jinak by mohla sama skončit na pitevním stole. Český detektivní příběh z prostředí Ústavu soudního lékařství.
„To vám řeknu až po pitvě,“ zní obligátní odpověď na jednu z nejčastěji otázek kriminalistů ohledně času úmrtí oběti. Pitevny k detektivkám a thrillerům patří stejně neodmyslitelně jako výslechové místnosti, zjišťování DNA nebo vyšetřovací spisy. A přesto není příliš mnoho příběhů, které by se tady odehrávaly.
Kdysi jsem četl jednu velmi působivou, až hororově laděnou povídku, která se odehrávala v márnici. Když jsem proto dostal nabídku recenzovat titul z prostředí soudní patologie, pro většinu lidí velmi ponurého, neváhal jsem.
Hlavní hrdinkou knihy Causa mortis je doktorka Judita Marková, která je po autonehodě upoutána na invalidní vozík. Po tragické smrti přednosty Ústavu soudního lékařství přebírá jeho post. Prestižní funkci v prestižním pražském ústavu jí mnozí závidí či dokonce zpochybňují její kvalifikaci a neváhají dát to najevo. Ve zpočátku nepřátelském prostředí je Juditě jedinou oporou její kamarádka a nyní i zástupkyně Adriana Nollová, která se za Juditino dosazení přimlouvala. A která také kamarádku bezmezně obdivuje. Kromě Adriany má Judita oporu ve svém manželovi Janovi, který pracuje jako veterinář.
Judita je sice hlavou ústavu, ale jak se zdá, krkem točí někdo jiný. Především Adriana, která Juditě naznačuje, že by se některé zaběhlé věci neměly měnit. Judita to sice zpočátku považuje za pohodlnost, ale postupně zjišťuje, že by také mohla velmi ošklivě narazit. Jak se zdá, z ústavu se ztrácejí mrtvoly, někdo falšuje pitevní zprávy a někteří zaměstnanci mají zřejmě co skrývat. V ponurých podzemních chodbách mezi hromadou mrtvol by se Juditě také mohlo přihodit něco ošklivého…
Manželská dvojice autorů Marek a Jitka Hladkých se až dosud specializovala na tituly pro děti a mládež. Společně jich napsali celkem sedm. Možná proto řadu lidí překvapilo, že zvolili právě žánr o posledních věcech člověka, o kterých se příliš nemluví, a přesto jsou – slovy autorů – všude kolem nás. Marek Hladký navíc v prostředí, které si pro svou novou knihu s manželkou zvolili, nějaký čas pracoval. Před časem uvedl na besedě spojené se křtem knihy, že jim nešlo o morbidní efekty, ale o to, vykreslit prostředí piteven co nejvěrněji. Navíc přiznal, že některé zápletky byly inspirovány skutečnými událostmi.
Nejvýraznější je to v případě zápletky kolem „sebevraždy známé zpěvačky, která skočila pod vlak“. Autoři však jdou dál a seznamují nás s mnohdy šokujícími detaily, které si už za hranice novinových článků nedomyslíme, nebo ani nechceme domýšlet.
„Měla jsi její písničky ráda?“ zeptala se Adriana, zatímco společně s Juditou zkoumaly pohledem stav toho nebohého ví aj pí těla. Judita přikývla. Idol jejího mládí tady, na svém posledním pódiu, ležel nahý, v celé prosté hrůze sebevraha, který si lehne před blížící se vlak. Hlava byla oddělena od těla v místě, kde dřív bývala čelist. Stejně tak byly oddělené i nohy v kotnících. Rány přesně ukazovaly místa, kde tělem projel mnohatunový kolos.
Autoři ve zmíněné besedě upozornili na fakt, že od roku 2016 může díky významné změně v legislativě provádět prohlídky zemřelých těl i neatestovaný lékař. Tím pádem může na místě činu dojít k přehlédnutí některých skutečností, což může být dáno nedostatečnou kvalifikací, ale také to může být záměr. Hlavním motiv knihy tedy vychází ze zfalšované pitevní zprávy o příčině úmrtí náměstka ministra spravedlnosti, jehož tělo se později ztratí.
Kniha staví především na ponurém, ale přesto atraktivním prostředí, které samo o sobě hraje slušný part. Pro řadu čtenářů by se zde ani nemuselo dít něco příliš dramatického, stačilo by popisovat každodenní rutinu patologů a sanitářů. Rozsekaná těla po autonehodě, černý humor (věčná obrana proti neštěstí, které tady denně vidí každý), věcné přijetí náplně své práce, která vychází jednoduše z přírody.
Odcházíte z ústavu domů a nevíte, koho budete pitvat zítra. Ti lidé ještě nezemřeli. Chodí mezi námi a nemají o své smrti ani potuchy. Tak koho zítra ráno v osm hodin přivezou výtahem na pitevnu, aby ho sanitář popadl za ruku a nohu a silou přetáhl na pitevní stůl? Ty vraždy se ještě nestaly, stejně jako sebevrahové se ještě neodhodlali. Ještě. Stejně tak se nestaly všechny nehody, jejichž oběti budou také, podle spádové oblasti, rozvezeny do všech ústavů soudního lékařství. A vězni, jejichž těla jsou také pitvána na soudním lékařství, ještě stojí nastoupeni před svými dozorci, kteří je stále ještě počítají mezi živé.
K tomu se jednak přidává klasický motiv amatérského pátrání (snaha Judity zjistit, co se v „jejím“ ústavu vlastně děje), ale také několik překvapivých odhalení, kdy zjistíme, že ne každý je to, za co se vydává a že se jeho jednání nemusí vždy řídit tím, co je nám čtenářům předkládáno. Podle autorů je tak jejich nový počin i o svědomí a původu zla v nás samotných. Neměl bych zapomenout ani postupné odhalování dosud netušených vazeb mezi některými postavami (například podivné přátelství Judity s Adrianou, díky kterému se dokonce začne okolí Judity bát), tedy něčeho, co by ve správné detektivce pochopitelně nemělo chybět.
Knize bych snad vytknul jedině poněkud zdlouhavé vyprávění Juditiných snů, které by se sice dobře vyjímalo ve filmové verzi (o které se podle režiséra Jiřího Svobody také uvažuje), ale v knize jsem ho pokládal za zbytečné a dokonce jsem uvažoval o tom, že ho budu přeskakovat. Poněkud překvapivé (v lehce negativním slova smyslu) je i samotné rozuzlení a vysvětlení příběhu. Nějaký větší dramatický závěr se kupodivu nekoná a z finále knihy vybízí k myšlenkám o poněkud nevyužitém potenciálu prostředí. Marek a Jitka Hladkých zřejmě usoudili, že už tak ponuré prostředí stačí.
Tenhle drobný kaz by však neměl být důvodem, proč se do knihy nepustit. Přeci jen jde o ojedinělý román z nepříliš obvyklého prostředí, kterému nechybí tajuplná a syrová atmosféra, vycházející jednak z věcí, kterých se vesměs buď bojíme a nechceme o nich slyšet, a jednak z umění obou autorů, kterým se podařilo vykreslit podivné a nejednoznačné vztahy mezi některými postavami. Když to všechno zasadíme do kulis studeného světla zářivek a ještě studenějších rozpitvaných mrtvol, budeme rádi, že si zatím o pitevně můžeme jen číst…
Text: Marek Hladký, Jitka Hladká (2017)
208 stran
Nakladatel: Epocha
Recenzováno na základě e-knihy
