Případ pohřešovaného (Dror Mišani)

V Izraeli se moc detektivek nepíše. Když už ale nějaká vyjde, způsobí pořádný poprask, jako v případě Mišaniho…

V telavivském Cholonu k příliš velké zločinnosti nedochází, maximálně tak nějaké krádeže, žhářství. Takže když vyděšená matka přijde na strážnici nahlásit, že se její šestnáctiletý syn nevrátil ze školy, Avi Avraham zůstává v klidu. Ne však na dlouho. Statistiky jsou jedna věc, realita druhá. Ofer Šarabi opravdu zmizel a Avi má na stole případ, jaký rozhodně nechtěl. Slušný kluk, žádné problémy, nikdo nic neví. Policie se nemá od čeho odpíchnout…

Autor Dror Mišani je literární teoretik, teorii detektivní literatury má v malíku. Vlastně tahle kniha původně měla být dizertační práce, ale nějak se to zvrtlo. Ví přesně, co čtenáři od detektivek očekávají, na co jsou zvyklí – a schválně jim to nedává. Typickým příkladem je profesor Zeev, soused pohřešovaného kluka, který něco ví. Ale co ví, to si čtenář musí domyslet sám. A od té chvíle má mlhavý pocit, že je ošklivě manipulován, že si s ním a jeho očekáváním autor pohrává. Protože si musí názory na Zeeva a jeho důležitost v příběhu každou chvíli revidovat. Stejně jako názor na celý příběh. Čím dál víc jsem si připadala jako v Kafkově románu, protože vyprávění začalo být čím dál absurdnější. Jednak vyšetřování případu, o kterém není jisté, jestli je trestným činem nebo ne, nikam nepostupovalo, navíc to velké nic autor ještě přerušil týdenní stáží Avrahama v Belgii. Nic není tak, jak jsem zvyklá.

Autor rozšafně boří jistoty, které z žánru známe – třeba jistoty o skvělém detektivovi s neomylným instinktem. Místo toho nám dává Avrahama Avrahama, policistu, jehož samotné jméno působí směšně. Moc perspektivní dojem z něj člověk nemá. Vlastně ho autor jakoby schválně čtenářům ukazuje během případu, kdy rozhodně není ve formě, dělá chyby, prostě všechno to, co obvykle hlavní hrdinové rozhodně nedělají.

Nakladatelství Argo po Gutmeyerově bohatství opět sáhlo po zajímavé detektivce z netypické končiny a nějak spjaté s Českou republikou. V případě belgické knihy to byli čeští pováleční uprchlíci, tady je spojení o dost slabší. Menší roli v příběhu hraje Franz Kafka, a v Tel Avivu mají Masarykovo náměstí. Belgický příběh byl zvláštní, ale aspoň se držel pravidel žánru. To tady opravdu nehrozí. Případ pohřešovaného je jednou z nejneobvyklejších detektivek, jaké jsem kdy četla. Menší zásluhu na tom má exotické prostředí a lehkost, s jakou policisté přejdou povolávací rozkaz v pokoji šestnáctiletého kluka a podobné reálie jak z jiného světa. Ale především je to díky chytré hře autora se čtenářem, která se vede od první až do úplně poslední stránky. Autor někde použil přirovnání k šachové partii – a pak se stolek s šachovnicí převrátí a figurky se rozbijí. Tak nějak jsem si připadala.

A román neohromil jenom mně. Byl nominován na prestižní britskou CWA Dagger, ve Švédsku získal ocenění Martina Becka za nejlepší přeloženou detektivku roku, stejně tak i v Itálii. Byl přeložen do 20 jazyků, protože takový přírodní úkaz si prostě chtějí přečíst všichni…

Originál: Tik ne´edar, 2011
Překlad: Jindřich Vacek
Vydal: Argo, 2016
267 stran