Blíží se vydání už dvanáctého případu s Lincolnem Rhymem. Pokud mezitím sháníte chybějící tituly, možná Vás bude zajímat, jaký je jeden z nich… Tanečník dotančil, Sběratel kostí přišel o svou sbírku a geniálního kriminalistu třetí případ zavede na americký jižanský Vidlákov, aby ve zdejší divoké a nehostinné přírodě pomohl policistům dopadnout místního mladíka podezřelého z únosu a vraždy.
Kvadruplegický kriminalista Lincoln Rhyme přijíždí z New Yorku do malého města v Severní Karolíně, aby se zde podrobil operaci, která by mohla jeho zdravotní stav zlepšit. Místní šerif Jim Bell ho přemluví, aby jim pomohl s hledáním dvou unesených dívek. Obě měl unést od řeky místní podivín jménem Garrett Hanlon, který má až chorobnou zálibu v hmyzu. Teprve šestnáctiletý mladík, kterému všichni přezdívají „Hmyzoun“, navíc při únosu první dívky zřejmě zavraždil náhodného svědka.
Protože ke druhému únosu dochází těsně po Lincolnově příjezdu, jeho partnerka a družka Amélie Sachsová se společně s místními policisty vydává po horké Garrettově stopě. Rhyme se snaží na základě několika málo důkazů nalezených na místě činu určit, kudy se mohl mladík s druhou obětí vydat a kde by ji případně mohl ukrývat. Všechny poznatky ihned předává Sachsové do terénu. Všichni si mají za to, že je první Hmyzounova oběť už mrtvá, a druhé mnoho času nezbývá. Proto musí Lincoln pracovat rychle. V cizím prostředí však má značně svázané ruce. Nemá zde k dispozici špičkové laboratorní vybavení, na které je zvyklý doma v New Yorku. Nezná tu nikoho a neví nic o zdejším okolí. Navíc se kromě Sachsové musí spokojit pouze se spoluprací místních policistů, o jejichž profesionalitě nemá zrovna valné mínění. Jenže i vztah Lincolna a Amélie (která to tentokrát bude mít opravdu těžké) projde několikrát vážnou zkouškou…
Pokud patříte k fanouškům nejúspěšnější literární postavy amerického spisovatele Jeffery Deavera, pak jistě víte, že většina příběhů s Lincolnem Rhymem je spjata s New Yorkem. Přesto autor udělal v průběhu let několik výjimek a například Pokoj smrti (desátý příběh série) se částečně odehrává na Bahamských ostrovech (zdravíme, Viktore). Děj Prázdného křesla (jde o psychiatrický výraz pro druh terapie spadající do skupiny „Gestalt terapie“, zaměřenou na přítomnost, prožívání a vyjadřování emocí; v příběhu má tento výraz později ještě jiný, hlubší význam) se celý odehrává v Severní Karolíně. Tehdy před šestnácti lety, kdy kniha vyšla, to mohl být od Deavera poněkud překvapivý a možná i riskantní tah. V teprve třetím příběhu zásadně změnil prostředí, v němž se navíc odehrává děj, který se zpočátku odvíjí jako poměrně banální pátrání po únosci na americkém jihu. Lincolnův literární otec však zřejmě sázel po veleúspěšné prvotině Sběratel kostí a neméně zdařilém Tanečníkovi na to, že je jeho geniální soudní znalec již natolik známý, že změna místa bude pro čtenáře zajímavá a příběhy s ním budou hltat, ať už se odehrávají kdekoliv.
Myslím, že to vyšlo. Dobře funguje kontrast mezi podmínkami, ve kterých zde musí Rhyme pracovat, a podmínkami ve svém domovském městě. Ti, co mají „načteno“, už vědí… V bytě na známé adrese 345 Central Park West je nainstalován plynový chromatograf, hmotnostní spektrometr, velká obrazovka s vysokým rozlišením a samozřejmě nesmíme zapomenout na proslulé tabule. Kromě toho se mohl spolehnout na pomoc svého přítele Mela Coopera z oddělení soudní kriminalisty nebo detektiva Loua Sellitta. A samozřejmě Amélie Sachsové, která vždy zajistila, že bude místo činu ohledáno správně a důkladně.
Tady na dusném a vlhkém jihu, v kraji plném močálů, spletitého bludiště vodních toků, starých chatrčí a podivných legend, je všechno jinak. Místo činu bylo podle Rhyma ohledáno nedbale a spousta důkazů byla zničena. Jižanští policisté na malém městě jednak neoplývají potřebným vybavením, a co je horší, ani zdaleka nejsou tak pečliví jako Lincoln a jeho spolupracovníci. Jak se přesně honí v knize Rhymovi hlavou: mají proti sobě hned dva pachatele – Hmyzouna a neschopnost zdejší policie. K tomu jim všem běží čas a oblast pátrání je stále velká. Ve zdejší nehostinné krajině se může stát ledacos… Výborně zvolené prostředí jako stvořené pro tajemný a ponurý příběh.
Normální pravidla na sever od Paquo neplatí pro nikoho. Pro ně ani pro nás. Najednou se přistihnete, že po někom střílíte, aniž byste ho předtím varovala, a přidá vám to naprosto normální.
Zpočátku se zdá, že budeme svědky klasického závodu s časem, ve kterém bude třeba najít únosce dříve, než zabije svou další oběť. Ale nenechte si mýlit. Pokud Deavera už nějakou tu dobu znáte, tak si budete říkat, že mu jen tak snadno neskočíte na špek a že za tím bude něco víc. Je Hmyzoun opravdu tím pachatelem a seběhlo se všechno tak, jak to všichni předkládají? Než však zjistíte, zdali máte pravdu, autor bude nějakou dobu střídavě směřovat Vaši pozornost mezi skupinku hledající Garretta (vedenou „na dálku“ Amélií), Rhyma v jeho improvizované kriminalistické laboratoři, a pak Hmyzouna, který vede zajatou oběť neznámo kam a s neznámými úmysly. Nicméně nudit se nebudete.
V polovině knihy to vypadá, že by příběh mohl skončit a vše by mohlo být rychle dovysvětleno a uzavřeno. Ale končí jen něco. Karty jsou rozdány znovu a rozjíždí se jiná hra, která je už daleko ostřejší. Vstupují do ní noví aktéři a děj se komplikuje. Myšleno však v pozitivním slova smyslu, určitě se v něm neztratíte. S koncem knihy se rozvíjí celkem strhující příběh, kdy je opravdu těžké knihu odložit.
Jeffery Deaver i tady dostál své pověsti a na konci knihy nasázel bohužel tolik zvratů, že to u leckoho vyvolá pochybovačný úsměv a bude nad tím nevěřícně kroutit hlavou. Autor nenechal kámen na kameni. Mnohdy to vypadá, že se jedno překvapující odhalení snaží zakrýt dalším, ještě více šokujícím. Jednou se to dá skousnout, ale s každým dalším navýšením už příběh ztrácí na věrohodnosti. A také to sráží dobré hodnocení, ke kterému čtenář jistě během četby druhé poloviny dospěl. Ono totiž už první či druhé odhalení by stačilo. Navíc některé motivy by působily silněji, kdyby byly ponechány nabízejícímu se osudu, minimálně do příští knihy. Korunu tomu nasadí úplně poslední odhalení, doslova na pár posledních stránkách, kdy nevíte, jestli se máte smát, protože jste právě dočetli nějaký černohumorný příběh nebo jestli jste měli být ještě jednou, na konec, šokováni.
I když se třetí titul odehrává v netradičním prostředí, najdete v něm většinu toho, co máte na téhle sérii rádi. Rhymovu geniální dedukci, jdoucí ruku v ruce s neuvěřitelnou předvídavostí, ale také typickou jízlivostí a ješitností. Neohroženou a krásnou Amélii, která bude muset vyjít jak s vesnickými burany, tak s maloměstskými policisty. Více jak pět set stran příběhu nenechá zejména ve druhé polovině čtenáře vydechnout. Mnohovrstevnatý konec sice možná ubere jednu pomyslnou hvězdičku z Vašeho hodnocení, ale byla by škoda kvůli tomu knihu zatracovat a ochudit se tak o příjemně mrazivé napětí při její četbě.
Originální titul: The Empty Chair (2000)
Vydáno: Simon & Schuster, New York (2000)
Vydání v České republice: Domino (2013)
Přeložil: Jiří Kobělka (2010)
544 stran
Recenzováno na základě e-knihy
