Ve dnech 12.–15. května 2016 se na pražském Výstavišti uskutečnil 22. ročník veletrhu Svět knihy. Letošním čestným hostem byly severské země a jedním z témat „Fenomén krimi“. Není proto divu, že se zde návštěvníci mohli potkat hned s několika autory tzv. severských detektivek. Pozvání pořadatelů přijali zástupci tří zemí – Jørn Lier Horst z Norska, Yrsa Sigurðardóttir z Islandu a Antti Tuomainen z Finska. Všichni tři se společně představili na besedě v pátek 13. května odpoledne.
I když během celé zhruba padesátiminutové besedy nezaznělo nic nového, měli čtenáři šanci vidět své oblíbené autory alespoň naživo a eventuálně si nechat podepsat knihu. Nejprve došlo na téma, které je na podobných besedách přetřásáno celkem pravidelně – co je to vlastně „severská detektivka“, čím je specifická a proč je tak oblíbená. Antti Tuomainen, kterému se přezdívá „Král helsinské noir“ (on sám je na tento titul pyšný), se vyjádřil spíše k detektivnímu žánru jako takovému – podle něj je to skvělý způsob, jak psát o konfliktech a dramatických situacích. V tomto smyslu mluvilo o detektivním žánru více autorů, o něco později i někteří čeští „detektivkáři“. Pro Yrsu Sigurðardóttir (recenzovali jsme titul Ohnivý anděl), které se pro změnu přezdívá „Královna islandské krimi“, je popularita těchto detektivek trochu záhadou. Možná za to může kontrast krásných a stále ještě méně známých koutů světa s napínavými příběhy. Se smíchem dodává, že v každém případě musí být v takové detektivce sníh a vražda.
Skandinávské thrillery jsou ve světě oblíbené, ale je tomu tak i v samotné Skandinávii? Jørn Lier Horst (Na zimu zavřeno), který sám působil téměř dvacet let jako policejní vyšetřovatel, připouští, že jsou tyto romány populární i v Norsku, ale upozorňuje, že v žádném případě nejde o fenomén několika posledních let. Popularita detektivek ve Skandinávii trvá podle něj už někdy od 60. let minulého století, od spisovatelské dvojice Maj Sjöwallová a Per Wahlöö přes Stiega Larssona až po současnost. Yrsa popularitu severských detektivek ve své vlasti také potvrzuje a podotýká, že jsou oblíbené především ty, jež se v její domovské zemi odehrávají, protože nabízí i další vrstvu příběhu, a tou je kritický pohled na dnešní společnost. Antti připomíná, že teprve v několika posledních dekádách začala být krimi považována za seriózní literaturu, dříve tomu tak nebylo. Možná je to i tím, že často dochází k míšení žánru s jinými žánry – především společensko-kritickými romány. Pak s úsměvem dodává, že sníh v příběhu být nemusí – stačí prý, když je na obálce…
Existuje mnoho metod, jak napsat dobrý příběh. Někdo si kreslí grafy vztahů, ale jiný třeba sám dlouho neví, kdo vlastně bude vrah. To však zřejmě nebude problém ani jednoho ze tří hostů veletrhu. Yrsa připouští, že každý píše jiným způsobem, avšak v podstatě jde o to, vytyčit si „trasu“ z bodu A do bodu B (tedy vědět, jak bude příběh začínat a končit) a pak cestou přidávat různé zákruty. Podněty pro příběh mohou podle ní přijít odkudkoliv – z rádia, z novin či televize. První román napsala tak, aby v něm nemusela řešit policejní postupy. Těm nerozumí a snaží se jim v knihách vyhnout dodnes. Jørn Lier svým metodickým přístupem k psaní v sobě nezapře původní profesi. Pro práci na románu nepoužívá word, ale excel, do kterého si vytváří sloupečky, kam si zapisuje jednotlivá hesla. I on ví hned od začátku, kdo bude vrah, ale nemá úplně jasno, jak se příběh bude postupně vyvíjet. Antti se pohybuje někde mezi výše popsanými způsoby – začíná krátkou dvou- až třístránkovou synopsí, které se pak ovšem často – jak sebekriticky a s úsměvem připouští – nedrží. Hlava mu prý přetéká nápady a při práce na knize nejde podle jeho slov ani tak o hledání inspirace, jako o spoustu práce.
Spisovatelé, kteří dříve působili v řadách policie, nejsou ve světě detektivek nic nového. Pochopitelně se předpokládá, že při psaní zúročí své zkušenosti z aktivního vyšetřování a že se v jejich příbězích promítne i nějaký skutečný kriminální případ. Jørn Lier se svěřil, že během své praxe u policie mluvil s řadou obětí a pozůstalých a zažil spoustu emocí. To vše pak promítl do svých románů. Ze skutečné události však čerpal pouze jeho debutový román (Nøkkelvitnet – „Klíčový svědek“; česky zatím nevyšlo). Šlo o vraždu, která se stala jeho prvním případem u policie a která se dokonce odehrála nedaleko jeho tehdejšího bydliště. Další romány už byly inspirovány pouze prací u policie.
Na téměř žádné besedě nechybí otázka, kolik ze sebe autor vkládá do své hlavní postavy. Yrsa s humorem odpovídá, že svou Tóru představila čtenářům jako úspěšnou právničku a matku, ale především jako atraktivní ženu, čímž ji chtěla co nejvíce odlišit od sebe. Na druhou stranu však připouští, že pokud ji stvořila, musí mít Tóra ve své hlavě něco z autorky.
V „severských detektivkách“ vždy hrálo prostředí nezanedbatelnou roli. Vzhledem k tomu, že na Islandu je prakticky nulová zločinnost, dostala Yrsa od moderátorky besedy poněkud pichlavou otázku, zdali vlastně nepíše sci-fi. Islanďanka opět se smíchem odpovídá, že její romány v podstatě ukazují, jak se to má dělat. Island je také země duchů a tajemna, což je podle Yrsy součást tamější kultury a lidé na tyto věci hodně věří, ale jak autorka upozorňuje, rozhodně to nemůže být řešením knižních záhad.
Ani jeden ze tří „severských“ spisovatelů nezapomněl ocenit práci překladatelů, se kterými se často později setkávají osobně. Všichni se shodli na tom, že právě na schopnosti překladatele vcítit se do originálního textu a správně ho interpretovat závisí úspěch knihy v zahraničí. Podle Yrsy nestačí román pouze přeložit, ale musí mu vdechnout život. Se svým překladatelem do češtiny (zřejmě myšlen Eduard Světlík) se potkala před několika lety. Antti uvedl, že on sám měl rozhodně štěstí na dobrého překladatele (Vladimír Piskoř). Také Jørn Lier uvedl, že se s jednou z překladatelek setkal. Výhodu u ní viděl v tom, že ona sama v Norsku byla, a tudíž může znát i místní reálie.
Co vlastně čtou autoři detektivek ve volném čase a jaká kniha je nejvíce ovlivnila? Antti čte téměř vše, od básniček až po komiksy. Detektivky nevyjímaje, ale pokud celý den pracuje na nějakém temném příběhu, pak se tomuto žánru vyhýbá. Ovlivnila ho kniha Cesta dlouhým dnem do noci (jejímž autorem je Eugene O’Neill). Byla to pro něj lekce, že do příběhu může vložit cokoliv, a stále ještě je to román. Jørn Lier dává přednost hlavně severské literatuře a podotýká, že dobrý spisovatel musí přečíst hodně věcí. Do četby detektivek se prý pouští hlavně proto, aby si měl na podobných veletrzích s kolegy o čem povídat. Když byl malý, četl o tom, jak Mickey Mouse řeší zločiny, což byl možná podnět k tomu, aby se stal policistou. Později ho výrazně ovlivnil spisovatel Henning Mankell. Yrsa sice také čte „severské detektivky“, ale ne když sama zrovna nějakou píše. To si pak vybírá tituly s apokalyptickými tématy. Její první četba byla „Sbírka infekčních nemocí“, protože její otec byl medik…
Jsou profese, které se často promítají i do soukromého života, kdy si dotyční nechtěně „nosí práci domů“, nedokážou zkrátka s koncem pracovní doby přepnout mozek na jiné myšlenky. Jak je to se spisovateli detektivek a thrillerů? Promítá se i jejich profese do soukromého života, vidí všude podezřelé? Na to Jørn Lier kategorický odpovídá, že ano. Je velice podezřívavý, nikdo mu určitě neříká pravdu a jeden pán, který bydlí kousek od něj, je jistě vrah (smích). Antti se z odpovědi diplomaticky vykrucuje s tím, že každému se může stát cokoliv a každý je schopný čehokoliv. Yrsa byla dříve k tomu, o čem píše imunní, teď už jí špatné věci ovlivňují.
Beseda se těšila celkem velkému zájmu diváků. Mě osobně nejvíce mile překvapil Antti Tuomainen svým milým a přátelským vystupováním, kdy ani na chvilku neztratil příjemný humor. Tento pětačtyřicetiletý spisovatel jakoby v sobě měl stále trochu rošťáctví ze studentských let či rebelství let sedmdesátých. I když jeho dva česky vydané romány Léčitel a Moje temné srdce u českých čtenářů příliš nezabodovaly (v Databázi knih dosáhly na 58 %, resp. 65 %), je to chlapík, kterého byste určitě rádi provedli po Praze a skončili na pivu třeba U Pinkasů.
Po besedě následovala autogramiáda všech tří spisovatelů.
