Nakladatelství Epocha vydalo očekávaný třetí díl ze série Patrick Kenzie & Angela Gennarová úspěšného autora detektivek Dennise Lehanea.
Román Nic není svaté volně navazuje na knihy Černá nenávist a Dotek temnoty. Příběhy Patricka Kenzie & Angely Gennarové se odehrávají v Bostonu a oba vyšetřovatelé mají více přátel na odvrácené straně zákona než na té správné – v čele s psychopatem se zálibou ve výbušninách Bubbou Rugowskim. Je to temný svět, ve kterém hrdinové ale umějí chodit.
V každém z šesti románů s touto dvojicí Lehane proniká hlouběji do podstaty zla: od zkorumpovaných politiků, pedofilů, sériových vrahů, otců tyranů, černošských gangů až po vůdce sekt a psychopaty. Zároveň se v nich naplno projevuje autorův svébytný styl, ve kterém se drsná škola spojuje s osobní existencionální výpovědí. Dennis Lehane se noří do prostředí městských gangů, rasových bojů, politiky a ušmudlaných lidských osudů, aniž by se v těchto motivech utopil a přestal psát strhující thrillery.
Přečtěte si ukázku z knihy Nic není svaté.
„Fin de siècle,“ prohlásila Ginny Reganová.
„Fin de siècle,“ zopakoval jsem. „To je.“
„Trápí vás to?“ zeptala se.
„Samozřejmě,“ opáčil jsem. „Vás ne?“
Ginny Reganová pracovala jako recepční na ústředí Úlevy od žalu, s. r. o., a připadala mi trochu mimo. Nevyčítal jsem jí to. Nejspíš netušila, jaký je rozdíl mezi fin de siècle a bicyklem, což bych taky nevěděl, kdybych se před návštěvou u nich nepoučil ve výkladovém slovníku. A jak to tak bývá, zatímco jsem dál hnětl z pšouku kuličku, zabloudil jsem v myšlenkách. Chico Marx, opakoval jsem si dokola, Chico Marx. Co by z tohohle rozhovoru dokázal vytřískat Chico Marx?
„Inu,“ kroutila se Ginny, „nejsem si jistá.“
„Nejste si jistá?“ plácl jsem dlaní do pultu před ní. „Jak si můžete nebýt jistá? Fin de siècle není jen tak nějaká prkotina, to je sakra vážná věc. Konec tisíciletí, naprostý chaos, nukleární Armagedon, švábi velcí jako range rovery.“
Ginny na mne vrhla bojácný pohled, zatímco se chlápek v umolousaném hnědém obleku soukal do kabátu v kanceláři za ní a sunul se k dvířkům, která spolu s Ginniným pultem oddělovala vstupní halu od kanceláře.
„Jistě,“ souhlasila Ginny. „Samozřejmě je to velice vážná věc, ale –“
„Vždyť to bije do očí, Ginny. Tato společnost se rozkládá a rozpadá. Všimněte si důkazů – Oklahoma City, Světový obchodní centrum, David Hasselhoff. Znamení jsou všude.“
„Nashle, Ginny,“ zahuhlal muž v kabátě a otevřel si dvířka.
„Nashle, Frede,“ pípla Ginny.
Fred se podíval na mě.
Usmál jsem se na něj. „Nashle, Frede.“
„Ehm, no,“ zamumlal Fred, „mějte se.“ A odešel.
Sklouzl jsem pohledem na hodiny na zdi za Ginniným ramenem: 17.22. Alespoň pokud mi bylo známo, všechen personál už odešel. Všichni až na Ginny. Chudinka Ginny.
Několikrát jsem se poškrabal vzadu na krku, což byl smluvený signál pro Angie, že je „čistý vzduch“, a upřel na Ginny šílený, vizionářský a vyšinutý pohled.
„Je těžké ráno vstát,“ prohlásil jsem. „Velmi těžké.“
„Trpíte depresemi!“ vyhrkla Ginny s úlevou, protože právě pochopila, co jí až do té chvíle unikalo.
„Žalem, Ginny, žalem.“
Při zvuku svého jména se ošila, ale vzápětí se usmála.
„Trápí vás, ten, ehm, fin-de-sekles?“
„Fin de siècle,“ opravil jsem ji. „Ano. Velmi mě trápí. Sice neschvaluji jeho metody, to musím zdůraznit, ale Ted Kaczynski měl nejspíš pravdu.“
„Ted,“ zopakovala.
„Kaczynski,“ doplnil jsem ji.
„Kaczynski.“
„Unabomber,“ napověděl jsem jí.
„Unabomber,“ protáhla.
Usmál jsem se na ni.
„Ahá! Unabomber!“ Pohled se jí projasnil a zaplavilo ji nadšení, když se zbavila tíhy, která ji tlačila k zemi. „Už chápu.“
„Vážně?“ naklonil jsem se k ní.
Pohled jí znovu zastřel zmatek. „Ne, nechápu.“
„A tak,“ narovnal jsem se.
V zadním rohu kanceláře za Ginniným pravým ramenem se otevřelo okno. Zima, uvědomil jsem si. Začne jí být zima na záda.
Znovu jsem se naklonil přes pult. „Moderní kritická reakce na to nejlepší z populární kultury mne mate, Ginny.“
Ošila se a znovu se usmála. Nejspíš to tak dělá vždycky. „Ano, to jistě.“
„Naprosto mate,“ pokračoval jsem. „A onen zmatek vede k hněvu a hněv ústí v depresi a deprese,“ zvýšil jsem hlas a úmyslně hřímal, když Angie vklouzla dovnitř a seskočila z parapetu. Ginniny oči se rozšířily do rozměrů frisbee. Nespouštěla ze mě pohled a levačkou zašátrala v zásuvce. „A deprese jsou živnou půdou žalu! Skutečného žalu. Nelze si nic namlouvat. Dekadence v umění a kritické myšlení a konec milénia a doprovodný pocit fin de siècle“
Angieina ruka v rukavičce tiše zavřela okno.
„Pane…,“ začala Ginny.
„Doohan,“ představil jsem se. „Deforest Doohan.“
„Pane Doohane,“ pokračovala, „nejsem si jistá, jestli žal je ten správný výraz pro vaše obtíže.“
„A Björk,“ nedal jsem se. „Vysvětlete mi Björk.“
„No, to neumím,“ opáčila, „ale jsem si jistá, že Manny ano.“
„Manny?“ zeptal jsem se, zatímco se za mnou otevřely dveře.
„Ano, Manny,“ potvrdila mi s úsměvem, v němž se zračilo uspokojení. „Manny je jeden z našich konzultantů.“
„Jeden z vašich konzultantů se jmenuje Manny?“
„Zdravím, pane Doohane,“ zahlaholil Manny a nakráčel přede mne s napřaženou pravicí.
Manny, jak jsem se přesvědčil, když jsem si málem vykroutil krk, abych mu viděl do tváře, byl obr. Manny byl kolos. Manny, a to musím podtrhnout, nebyl člověk. Byla to průmyslová budova s nohama.
„Zdravím, Manny,“ zaševelil jsem, zatímco moje dlaň zmizela v jedné z lapaček připevněných k jeho zápěstím.
„Zdraví potřebujete především, pane Doohane. Copak máte za problém?“
„Žal,“ odpověděl jsem.
„Toho je všude spousta,“ potvrdil Manny. A usmál se.
* * *
Spolu s Mannym jsme opatrně kráčeli po namrzlých chodnících a ulicích kolem Public Garden k Terapeutickému středisku Úlevy od žalu na Beacon Street. Manny mi vlídně vysvětlil, že jsem udělal obvyklou, leč pochopitelnou chybu a omylem hledal pomoc v ústředí Úlevy od žalu, i když mé potíže zjevně vyžadují terapii.
„Zjevně,“ souhlasil jsem.
„Tak co vás trápí, pane Doohane?“ Manny měl na kolos jeho rozměrů neuvěřitelně měkký hlas, z něhož čišela moudrost, vyrovnanost a upřímný zájem vlídného strýčka.
„No, to přesně neumím pojmenovat, Manny,“ odpověděl jsem, zatímco jsme čekali na zelenou na rohu Beacon a Arlington Street. „V poslední době mě zmáhá smutek nad vším kolem. Nad světem, nad Amerikou.“
Manny mě něžně vzal za loket a provedl mě náhlou mezerou v provozu. Měl pevný a silný stisk a rozhodný krok člověka, který neví, co je strach nebo váhání. Jakmile jsme přešli na protější stranu Beacon Street, pustil můj loket a pokračovali jsme v čerstvém větru dál na východ.
„V jakém oboru pracujete, pane Doohane?“
„V reklamě.“
„Aha. Ano, jistě. Zaměstnanec konglomerátu masmédií.“
„Když to říkáte, Manny.“
Blížili jsme se k terapeutickému středisku. Všiml jsem si skupiny omladiny mezi patnácti a dvaceti lety. Všichni měli na sobě na chlup stejné bílé košile a olivově zelené kalhoty s nažehlenými puky. Samí mladíci, všichni s přísným, krátkým účesem, všichni ve stejných kožených bundách do pasu.
„Už jste slyšeli Poselství?“ obrátil se jeden z nich na postarší pár jdoucí před námi. Mladík chtěl vnutit pamflet ženě, ale ona se kolem něho zkušeně protáhla, takže jeho levačka s letákem zůstala viset ve vzduchu.
„Poslové,“ konstatoval jsem celkem zbytečně.
„Ano,“ povzdechl si Manny, „a tohle je z neznámého důvodu jedno z jejich nejoblíbenějších míst.“
„Poslové“ přezdívají Bostoňané mladým lidem, kteří se nečekaně vynoří z davu, aby vám vnutili pamflet nebo brožuru. Obvykle jsou to mladíci, ale někdy i dívky, všichni nosí bílozelený stejnokroj a krátké vlasy, v očích se jim zrcadlí laskavost a nevinnost jen s nepatrnou jiskřičkou misionářského zápalu.
Jsou to příslušníci Církve pravdy a zjevení a zůstávají za všech okolností neochvějně zdvořilí. Chtějí pouze to, aby jim člověk věnoval pár minut času a vyslechl si jejich Poselství, které podle mě souvisí s apokalypsou, koncem svět nebo čímkoli, co se stane, až čtveřice jezdců sestoupí z nebes na zem a bude cválat po Tremont Street, peklo se otevře a pohltí hříšníky nebo ty, kteří nebrali Poselství vážně, což jsou nejspíš jedni a titíž.
Tihle mládenci se na rohu opravdu činili, prováděli nejrůznější tanečky kolem procházejících, a nořili se do proudu unavených chodců, kteří spěchali po celodenní práci domů.
„Nechcete přijmout Poselství, dokud je ještě čas?“ naléhal jeden na muže, jemuž vnutil leták. Ten však nezastavil, ale za chůze zmuchlal pamflet do kuličky.
Nicméně já a Manny jako bychom pro ně byli neviditelní. Cestou ke dveřím terapeutického střediska se k nám nikdo z nich ani nepřiblížil. Po pravdě řečeno, vlastně se od nás drželi dál, jako bychom vyzařovali odpuzující magnetické pole.
Podíval jsem se na Mannyho. „Vy je znáte?“
Zavrtěl mohutnou hlavou. „Ne, neznám je, pane Doohane.“
„Ale oni vás podle všeho ano, Manny.“
„Nejspíš mne poznali, protože sem chodím celkem často.“
„Tak to jo.“
Otevřel dveře a ustoupil, abych mohl vejít jako první. Zachytil jsem pohled jednoho z těch děcek. Tomu klukovi mohlo být tak sedmnáct a měl obličej posetý akné a nohy do O. Připadal mi tak hubený, že ho musel porazit i silnější závan větru. Ten pohled vyslaný k Mannymu trval nejvýš čtvrt vteřiny, ale mluvil jasnou řečí.
Ten mladík už Mannyho viděl, o tom nebylo pochyb, a měl z něho strach.
* * *
„Vítej!“
„Vítej!“
„Vítej!“
„Rád tě vidím!“
Jakmile jsme s Mannym vešli, nahrnuly se k nám čtyři osoby. Bože můj, štěstí z nich jen odkapávalo. Třem ženám a jednomu muži oči zářily radostí a málem pukli, jak překypovali štěstím.
„Zaměstnanci?“ vyzvídal jsem.
„Ehmm?“
„Ti čtyři,“ vysvětlil jsem, „jsou zaměstnanci?“
„A klienti,“ zabručel Manny.
„Chcete říct, že někteří z nich jsou zaměstnanci a druzí klienti?“
„Jo,“ opáčil úsečně. Že je to ale křupan, ten Manny.
„Nepřipadali mi zvlášť zkroušení žalem.“
„Naším cílem je léčit, pane Doohane. Řekl bych, že přístup je tím, co rozhoduje o úspěchu. Co vy na to?“
Prošli jsme vstupní halou a vystoupali po pravém křídle schodiště, které zabíralo většinu přízemí. Schody pokrýval koberec a mezi zrcadlově obrácenými křídly schodiště visel křišťálový lustr velikosti cadillacu.
Na světě musí být vážně hodně žalu, aby se to všechno zaplatilo. Není divu, že všichni vypadali tak šťastně. Žal, jak vidno, byl jednoznačně výdělečný podnik.
Nad schody Manny otevřel dvoukřídlé dubové dveře a potom jsme šli dál po parketách, které se táhly snad kilometr do dálky. Místnost nejspíš bývala tanečním sálem. Strop se klenul o dvě podlaží výš, na jasně modrém podkladu se vznášeli zlatí andělíčci a plula mytická zvířata. Andílci se dělili o místo s několika dalšími křišťálovými cadillacy. Na stěnách visely těžké vínově zbarvené brokáty a tapisérie s římskými výjevy. Pohovky, křesla a podivné stolky trůnily tam, kde, jak jsem nepochyboval, kdysi nejzapřisáhlejší viktoriáni z Bostonu tančili a klevetili.
„Parádní místo,“ řekl jsem.
„To rozhodně ano,“ přitakal Manny a několik žalem zasažených osob k nám vzhlédlo z pohovek.
Usoudil jsem, že někteří jsou klienti a někteří konzultanti, ale nedalo se poznat, kdo je kdo. Měl jsem nezvratné tušení, že Manny by mi je rozlišit určitě nepomohl.
„Všichni,“ zahlaholil, když jsme procházeli mezi pohovkami, „tohle je Deforest.“
„Zdravím, Deforeste!“ zanotovalo dvacet hlasů naráz.
„Nazdar,“ vysoukal jsem ze sebe a rozhlížel se kolem po lehátkách.
„Deforest trpí chorobou z konce století,“ pokračoval Manny a vedl mne hlouběji do sálu, „což všichni dobře známe.“
Několik hlasů vykřiklo: „To ano. Ano, známe.“ Znělo to jako náboženské shromáždění o Svatodušní neděli a každou chvíli mohli nastoupit zpěváci.
Manny si mne dovedl ke stolu v rohu a pokynul mi, abych se posadil do hlubokého křesla před ním. Zapadl jsem do něj tak hluboko, že jsem měl pocit, že se v něm utopím, ale zůstal jsem sedět, zatímco Manny klesl na židli s vysokým opěradlem za stolem.
„Takže, Deforeste,“ začal a vytáhl ze zásuvky prázdný blok a hodil ho na stůl, „jak vám můžeme pomoci?“
„Nejsem si jistý, že mi dokážete pomoct.“
Opřel se, rozpřáhl náruč a usmál se. „Zkuste to.“
Pokrčil jsem rameny. „Nejspíš to byl hloupý nápad. Šel jsem kolem toho baráku a všiml si cedulky…“ Další pokrčení ramen.
„A přitáhla vás.“
„Cože mě?“
„Přitáhla.“ Znovu se naklonil. „Připadáte si vykořeněný, je to tak?“
„Trochu,“ zahuhlal jsem a upřel pohled na špičky bot.
„Možná trochu, možná dost. Uvidíme. Nicméně připadal jste si vykořeněný. A šel jste ven a opět nesl všechnu tu tíhu na duši, která vás dusí tak dlouho, že už skoro nic nevnímáte. A potom jste uviděl cedulku. Úleva od žalu. A přitahovala vás, protože přesně po tom toužíte. Po úlevě. Po vysvobození ze zmatku. Z osamělosti. Z vykořeněnosti.“ Povytáhl obočí. „Bylo to tak nějak?“
Odkašlal jsem si a na okamžik zvedl oči, jako bych byl příliš nejistý a zaskočený, než abych se mu podíval do očí. „Možná.“
„Žádné »možná«, Deforeste,“ usadil mě. „Ano, vy trpíte, Deforeste, a my vám od toho utrpení můžeme pomoci.“
„Můžete mi pomoct?“ zopakoval jsem třesoucím se hlasem. „Vážně mi můžete pomoct?“
„Můžeme, pokud,“ vztyčil ukazovák, „nám budete věřit.“
„Důvěra není jen tak,“ namítl jsem.
„S tím souhlasím, ale důvěra se musí stát základem naší spolupráce, pokud máme slavit úspěch. Musíte mi věřit.“ Plácl se do hrudi. „A já musím věřit vám. Jen tak se můžeme propracovat ke kýženému vztahu.“
„K jakému vztahu?“
„Mezilidskému.“ Vlídný hlas zněl ještě vlídněji. „Na tom jediném záleží. Právě ten je zdrojem bolesti, Deforeste. Nedostatek vztahu s jinými lidskými bytostmi je zdrojem žalu. V minulosti jste poctil důvěrou nesprávné lidi a vaše víra v lidi byla otřesena, zlomila se a možná i roztříštila na kusy. Zradili vás. Lhali vám. A tak jste se rozhodl nikomu nevěřit. Jsem si jistý, že to do určité míry může člověka ochránit, ale současně jej to také vyděluje z lidské společnosti a izoluje ho to. Přerušil jste spojení s lidmi. Jste vykořeněný. A jediný způsob, jak to napravit, je znovu navázat spojení a znovu začít lidem věřit.“
„A vy chcete, abych věřil vám.“
Přikývl. „Člověk musí občas riskovat.“
„A proč bych vám měl věřit?“
„Zasloužím si vaši důvěru. Věřte mi, ale důvěra je obousměrný provoz, Deforeste.“
Přivřel jsem oči.
„A já musím věřit vám.“
„A jak mám dokázat, že jsem hoden vaší důvěry, Manny?“
Založil ruce na břiše. „Můžete začít tím, proč u sebe nosíte zbraň.“
Nemohl jsem mu upřít, že má postřeh. Pistoli jsem měl v holstru připevněném na pásku na bedrech. Na sebe jsem si vzal volný oblek evropského střihu a černý kabát, abych podtrhl svůj exotický vzhled. Oblečení zbraň dobře zakrývalo. Manny měl vynikající postřeh.
„Ze strachu,“ pípl jsem a snažil se vypadat ustrašeně.
„Aha! Chápu.“ Naklonil se nad stůl a na linkovaný papír napsal „strach“. Do rohu nahoru připsal „Deforest Doohan“.
„Vážně?“
Z výrazu jeho obličeje se nedalo nic vyčíst. „Strach z něčeho konkrétního?“
„Ne, jen všeobjímající pocit, že svět je nebezpečné místo k životu a občas si v něm připadám ztracený.“
Přikývl. „Jistě. To je v poslední době obvyklé. Lidé často mívají pocit, že ani nejmenší z nejmenších drobností v tak obrovském a moderním světě nemohou ovlivnit. Připadají si osamělí, izolovaní, nicotní a vyděšení, ztrácejí se v útrobách technokracie, v industriálním světě, který už přesáhl vlastní kapacitu držet nejhorší impulzy na uzdě.“
„Asi tak nějak,“ hlesl jsem.
„Jak jste řekl, vnímání fin de siècle je běžné na konci každého století.“
„Ano.“
V Mannyho přítomnosti jsem výraz fin de siècle nevyslovil.
Což znamenalo, že prostory v ústředí jsou napíchnuté.
Snažil jsem se zakrýt to mrknutím, ale zjevně jsem neuspěl, protože Manny se zamračil a náhlé poznání vytvořilo mezi námi imaginární hráz, z níž sálalo horko.
Podle našeho plánu se měla Angie dostat do prostor ústředí dřív, než se zapne alarm. Při odchodu by ho samozřejmě spustila, ale než by kdokoli stačil přijet, tak už by byla dávno pryč. Teoreticky to muselo vyjít, ale ani jeden z nás nevzal v úvahu možnost, že by mohli mít interní odposlech.
Manny mne propaloval pohledem, obě tmavá obočí povytažená a rty přitisknuté ke stříšce ze spojených dlaní. Už nevypadal jako vlídný obr ani jako konzultant. Vypadal jako ostrej gauner, se kterým si není radno zahrávat.
„Kdo jste, pane Doohane? Teď doopravdy.“
„Jsem reklamní expert s hlubokými obavami plynoucími z moderní kultury.“
Odtáhl ruce od obličeje a zadíval se na ně. „Nicméně nemáte pěstěné ruce,“ protáhl, „a pár vašich prstů vypadá, jako by byly v minulosti několikrát zlomené. A váš obličej…“
„Co je s mým obličejem?“ Cítil jsem, jak taneční sál za mými zády ztichl.
Manny se zadíval na něco nebo někoho za mnou. „Ano, váš obličej. Při správném světle jsou pod vousy vidět jizvy. A vypadají jako jizvy po ranách nožem, pane Doohane. Nebo možná po břitvě?“
„A kdo jste vy, Manny?“ zaútočil jsem. „Nepřipadáte mi jako konzultant.“
„Ach tak, ale to není moje chyba.“ Znovu se zadíval za mě a potom zazvonil telefon na stole. Usmál se a zvedl ho. „Ano?“ Levé obočí se vyklenulo a zatímco poslouchal, vyhledal mne pohledem. „To dává smysl,“ řekl do sluchátka. „Nejspíš nepracuje sám. Ať už je v kancelářích kdokoli,“ usmál se na mě, „zakročte proti němu nebo nim tvrdě. Dejte si záležet, aby si to zapamatovali.“
Manny zavěsil a sáhl do zásuvky. Zapřel jsem se nohama o stůl a zabral takovou silou, že mi židle ujela pod zadkem a stůl se převrhl na Mannyho. Ten chlápek, co stál za mnou a pohledem se domlouval s Mannym, mne napadl zprava. Vycítil jsem jeho pohyb dřív, než jsem ho uviděl. Z otočky doprava jsem ho zasáhl vytrčeným loktem doprostřed obličeje s takovou razancí, až mě zabrněly prsty a luplo mi v kloubu.
Manny odstrčil stůl a stačil vstát, ale to už jsem mu do ucha strčil hlaveň.
Dlužno podotknout, že na někoho, kdo má u hlavy automatickou pistoli, se Manny choval dost zpupně. Nevypadal ani trochu vystrašeně. Zdálo se, že to není poprvé, co se octl v podobné situaci, a připadal mi naštvaný.
„Chceš mě použít jako rukojmí, co?“ uchechtl se. „Jsem dost neskladné rukojmí, abys mě vláčel s sebou. Rozmyslel sis to dobře?“
„Jo, rozmyslel.“
A udeřil jsem ho pažbou do spánku.
ANOTACE
NIC NENÍ SVATÉ (Kenzie & Gennarová 3, Dennis Lehane), Epocha, listopad 2015
Krásná mladá žena zničená žalem zmizela beze stopy. Stejně tak detektiv najatý, aby ji našel. A rovněž spousta peněz. Na scénu vstupují ostřílení soukromí vyšetřovatelé Patrick Kenzie a Angela Gennarová.
Pocházejí z drsných ulic bostonské čtvrti Dorchester, a tak už viděli – a přežili – takřka všechno. Nový případ je však přivádí na neprobádané
území, kde není nic svaté. Na území lží a korupce, kde věřit komukoliv může znamenat smrt a každý krok může být poslední.
Strhující příběh tentokrát zavede čtenáře ze známého prostředí Bostonu na exotickou Floridu. Dokážou Angela a Kenzie proniknout skrz spletitou síť lží obklopující svět těch opravdu bohatých a mocných? A jsou vůbec na takové odhalení připraveni? V sázce je tentokrát mnohem víc než jen vyřešení záhadného případu…
Nakladatelství Epocha, 360 str., 299 Kč
