V obléhané Praze jsou zrádci, zanechávající za sebou mrtvé. Jedním z nich je také žebrák, jehož kamarád ho chce pomstít. Podaří se podrychtáři Václavovi najít zrádce dřív, než přibudou další mrtví nebo cizí vojsko vtrhne do města?
Praha, rok 1401. Městské hradby dobývají markrabata z Míšně a skupina vedená moravským markrabětem Joštem. Město se musí bránit, jak jen může. Do služby na hradbách musí i bohatí měšťané, tovaryši či řemeslníci. Přesto však mají ve svých řadách zrádce, kteří se několikrát pokusí míšeňským rytířům otevřít brány a pustit je do města. Co však obléhatelé chtějí? Unést krále? Nebo mají zálusk ještě na něco jiného?
Zrádci nenechávají svědky, mrtvých přibývá. Jedním z nich je i hubený žebrák, specialista na to, jak protáhnout své štíhlé tělo komínem do cizího příbytku. Zdá se, že pro někoho pracoval a za pochybné spojenectví zaplatil životem. Je tu však ještě jeho kamarád jednoruký žebrák, který slibuje pomstu…
Vypadá to jako krutá středověká řežba? Ale není. Hned v úvodu recenze je nutno říci, že jde spíše o příběh s detektivním pozadím. Jeho hrdinou je podrychtář Starého Města Václav. Jakýsi tehdejší „vyšetřovatel“, který se snaží nejen odhalit zrádce, ale musí řešit i problémy vážnějšího či lehčího rázu.
V Žebrákově pomstě nejde o syrovou a ponurou atmosféru noční Prahy, kdy se tmou plíží tajemné postavy, ani není „záhadou zamčeného pokoje“, kterou vyšetří geniální detektiv, který jako by vypadl z románů Vlastimila Vondrušky. Ne, nečekejte ani další Jméno růže. Čekejte, že se budete příjemně bavit a v pohodové náladě projedete dvěma sty stránkami příhodami z tehdejší Prahy, pospojovanými detektivní linií. Možná si uvědomíte, odkud ta či ona dnešní místa mají jméno. Potkáte se i s několika skutečnými historickými postavami, dokonce navštívíte i kázání samotného mistra Jana Husa.
„Zrodila se nám nová kazatelská hvězda,“ řekl Václav, když se loučil po mši s kramářem Křížem.
„Také si myslím, a proto s ním počítám do nové Betlémské kaple.“
Str. 149
Spisovatel a historik Pavel Hrdlička zprvu pracoval v pohostinství. Do literární tvorby se pustil až v pozdějším věku. Jeho romány jsou u čtenářů oblíbeny právě díky odlehčenému stylu vyprávění, prošpikovanému jemným humorem. Takové byly i jeho dva předchozí tituly Smrt nosí rudé škorně a Kdo s ohněm zachází. V obou příbězích také vystupuje hlavní hrdina podrychtář Václav a některé další postavy ze „Žebráka“.
K tomu, že se nám Hrdličkovy knihy dobře čtou, možná přispívá sympatické a řekněme i na dnešní dobu moderní chování některých postav. Nebo nám to tak aspoň může připadat. Nebo to, co vídáme dneska, už existovalo hodně dávno, jen jsme to netušili. Mnohokrát jsem v knize zažil pocit nám dobře známé situace, přenesené do dávné doby.
Objevil se také biřic Krákora doprovázen obecním posluhou, který před sebou tlačil strašlivě skřípající trakař. „V noční době si účtuju dvojnásobek, aby měli vašnosti jasno,“ oznamoval už předem.
Str. 23
Stejně tak to funguje s jazykem. U historického románu to může být vždycky trochu problém. Bude-li vyprávěn příliš moderním jazykem, nebude věrohodný, bude-li vyprávěn tak, jak tehdy lidé (patrně) mluvili, bude to nesrozumitelné.
„Jó, ty asi myslíš ty dva rabiáty, co seřezali kostelníka a bratrstvo kladiváků i s rychtářem zavřeli do kaple. Tomu buzerantovi kostelníkovi to přeju.“
„Von je sodomita?“
„To ne, ale furt buzeruje.“
Str. 68
Pokud stejně jako já nejste znalci historie, můžete se sami sebe tázat, jestli se skutečně tehdy používaly výrazy jako „buzerovat“, „makat“ apod. Nebo to na druhou stranu hodit za hlavu a čtení si užívat. Je ale nutno vzít v potaz, že mnoho věcí z knih se skutečně stalo a že si autor (který knihu sám ilustroval) dal díky své profesi a zálibě v historii na tehdejších reáliích záležet. Navíc ony reálie čerpá od uznávaných českých historiků.
V příběhu, který se odehrává v průběhu několika červencových dní, není ani tak hlavní, jestli jsou – řečeno slovy jiného autora – „padouši dopadeni a zlo potrestáno“, ale to, že nahlédnete do života tehdejších obyčejných lidí. Nebyli to primitivní pobudové, válečníci bez mozku, ale ani zdegenerovaná šlechta z pohádek. Zkrátka možná lidé jako my, kteří si rádi občas zašli na nějaký ten „žejdlík“, měli rádi dobré jídlo, vadila jim hloupost, ale když bylo třeba, udělali, co je správné. Zkrátka můžete mít pocit, že kdybyste v té době žili, zapadli byste mezi ně.
„Takže se budu muset zeptat všech lékárníků v Praze, jestli někomu neprodali větší množství sušených makovic,“ uvažoval Václav nahlas. „Kolik je v Praze vlastně lékárníků?“
„Asi dvacet. Ale k tomu můžeš taky připočítat všechny mastičkáře a jiné fušery. Mnozí dokonce považují výtažky z makovic za všelék. Jenže makovice neléčí, pouze tlumí bolest,“ vysvětloval Augustin apotékář.
Str. 36
Závěrem doporučuji pravidelně nahlížet do stránek za epilogem. Je tam seznam všech postav knihy (a že jich není málo) se stručnou charakteristikou, ale hlavně tam najdete převodník historických měr a vah na ty dnešní. Takže nemusíte co chvíli lovit někde na internetu, abyste se dozvěděli, jak dlouhý byl český loket nebo jak moc se biřicové opili, když si dali několik žejdlíků. Nebo jak velká suma bylo pět kop grošů.
Vydáno: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, Praha 2015
200 stran
