Aby pomstil vraždu své rodiny, musí se bývalý jihoafrický novinář spojit s tím, koho celý život nenáviděl – se svým otcem. Spolu se vydávají na jízdu plnou extrémního násilí, bezútěšného prostředí a všudypřítomného zabíjení.
Rosie Dellová má poměr s bohatým jihoafrickým obchodníkem Benem Bakerem. Při jednom tajném dostaveníčku v jeho domě je Baker zastřelen dvěma černochy. Zdá se, že pro někoho pracují. Rosie se podaří utéct…
Zakrátko po této události jede Rosie se svým manželem Robertem a jejich dvěma dětmi z rodinného oběda. V horách do nich zezadu narazí černý pick-up. Roberta, který zrovna v té chvíli není připoutaný, vyhodí náraz čelním oknem ven. Auto s Rosie a dětmi padá z vysokého srázu.
Bývalý novinář Dell je ze ztráty své rodiny zdrcen. Než se však stačí vzpamatovat ze šoku, přichází další. Je obviněn z vraždy své rodiny. Jak se zdá, ve zkorumpovaném státním aparátu nemá šanci. Brzy má být odvezen do věznice, kde panují drsné poměry a kde už jeden z vrahů Bakera a Dellovy rodiny zařídil jeho likvidaci. Záchrana přichází v poslední chvíli – v podobě Robertova otce, bývalého zabijáka CIA, kterého zarytý pacifista celý život nenáviděl.
„Zařídil jsem,“ řekl přes kouř, který mu unikal z úst, „aby ho dali do cely s grázlama z Osmadvacítky, který čekaj na proces. Znáte Osmadvacítku?“ Nečekal na odpověď. „Gangsteři z Cape Flats. Nejhorší hajzlové, s kterejma byste se fakt potkat nechtěl. Před pár tejdnama zabili v noci na cele jednoho chlápka. Rozřezali ho na kusy a hodili do hajzlu. Problém byl, že hlava tam uvízla a hajzl přetekl a hovna a kusy těla vyplavil na chodbu.“ Theron se zasmál přes kouř. „Promluvte si s ministrem. Řekněte mu, že pan Dell je mrtvej muž. Tohle je vyřízený.“
Str. 65
Bývalý jihoafrický scenárista a později spisovatel Roger Smith vypadá na fotografiích poměrně drsně. Holohlavý muž se zachmuřeným výrazem v obličeji, dalo by se říci. A nelítostný je i jeho první česky vydaný román Prašné víry (v originále už mu vyšlo celkem osm knih). Pokud si někdo myslí, že drsné thrillery a detektivky jsou pouze doménou „chladného severu“, tak Smith dokazuje, že i „horký jih“ umí být pěkně neúprosný. Své čtenáře autor zavádí do prostředí, kde by rozhodně nechtěli strávit ani minutu. Představuje jim chatrče, opuštěné farmy a pustou, neustále prašnou krajinu. Chudobu v tom nejsyrovějším slova smyslu. Omezenost, zoufalost, vypočítavost, nelítostnost. Popisování většiny detailů slovy jako špinavé, smradlavé, zchátralé. To vše je dokonalou kulisou pro příběh pomsty muže, jenž dostane nečekaného a nechtěného spojence. Společně musí najít zabijáka s přezdívkou Inja, který je za smrt jeho rodiny zodpovědný. Ale také toho, pro koho zabiják pracoval. A stopa vede až k samotnému ministrovi spravedlnosti.
Prašné víry nejsou román pro každého, zvlášť pokud nemáte dostatečně silné žaludky nebo se bojíte depresivního čtení a všudypřítomného primitivního a brutálního násilí. Pokud jsem u recenzí staršího románu Tajemství Genesis nebo pozdější Vraní dívky naznačil, že se míra brutality zase poněkud posunula, tady jde určitě o další posun. Znásilňování a střílení nemluvňat do hlavy, vyvrhování obětí, sadismus páchaný pod rouškou dávných kmenových pověr. Zabíjení bez mrknutí oka, bez špetky soucitu. Stejně snadno, jako když zabijete obtížného komára nebo vosu. Lidský život tu nemá cenu ani zlámané grešle a nikdo se zabíjením neváhá ani okamžik.
Matka s dítětem otevřela ústa, z nichž vypadla krvavá bublina. Jak matka padala na zem, deka na zádech se jí uvolnila a dítě nekonečně dlouho padalo na zem, kde zůstalo ležet tváří dolů jako červená panenka.
Žena se slepicí se zastavila s jednou nohou v taxíku a druhou na písku. Přiložila si ruku tam, kde mívala čelist. Drátěná klec spadla na zem, otevřela se a slepice utekla. Do prachu se sneslo jediné bílé pírko. Sunday slyšela křik a modrý vůz se burácivě vzdaloval k mostu. Jeho pneumatiky zabubnovaly po kovových spojích a vůz zmizel.
Sunday si bezděčně klekla a zdvihla mrtvé dítě. Když ucítila sevření paže, vzhlédla a uviděla svou tetu. „Polož ho, holka.“ Sunday poslechla a položila dítě vedle matčina těla. Její teta ji tahala pryč. „Pojď, ty. Ať si ten bordel uklidí někdo jinej.“
Str. 47
Ale i taková je či byla Jihoafrická republika a Smith tuto zemi představuje bez příkras. Jak sám říká v jednom rozhovoru: „Pokud to lidé dělají, já o tom píšu“. Zapomeňte na nějaké taškařice s přátelskými křováky, krásnou přírodu národních parků či přepychová sídla. Tady je svět boháčů někde mimo. Je pouze naznačen – je „tam někde“. Za pomyslnými zdmi, kam se většina knižních postav nikdy nepodívá. Jsou naopak odsouzeny k životu v bídě, ke snaze přežít, případně otupěle kráčet životem a leckdy doufat, že si pro ně smrt přijde dříve, protože život v takovém světě nemá cenu.
Sunday se v tom starém autě, které se kodrcalo do Bhambatha’s Rock, cítila mezi tím velkým chlapem a Tetičkou Mavis jako tenký plátek ničeho mezi dvěma krajíci chleba. Chlapovi páchl dech a nemyté nohy. Navíc cítila ještě něco: nechutný nakyslý puch, jako by se pořádně neutřel. Tetička Mavis přetékající přes růžové šaty se potila pod vrstvami laciného parfému, a jak se jí tuk natřásal na výmolech, Sunday cítila vlhkost její paže.
Str. 170
Některé postavy udělaly něco špatného v minulosti a teď toho možná litují, ale zároveň jedním dechem konstatují, že tehdy prostě „byla jiná doba“. Jiné postavy zase jednají pod vlivem zuluské kultury, víry, která jim dává naději, že to, co dělají, je může vyléčit nebo zbavit kletby dávných předků. Další – jako Robert Dell – překročí hranici, kam by za běžných okolností nikdy nevstoupili. Uvědomují si, že z cesty, po které se vydali, už není návratu. Jde jen o to, stihnout udělat to, co je třeba. Tomu odpovídá i konec knihy. Nejde o spoiler – jakmile se do knihy trochu více začtete, musí vám být jasné, že tady se žádného hollywoodského happy endu nedočkáte.
Samostatnou kapitolou je Inja Mazibuko, hlavní záporák. Kdyby existoval nějaký žebříček knižních padouchů, byl by nejen „skokanem roku“, ale útočil by i na čelní pozice. Proti sobě má Roberta Della, kterého můžeme chápat, ale jeho cesta je tak zoufalá a frustrující, že mu snad ani nemá cenu držet palce. Dalšími aktéry jsou mladičká zuluská dívka Sunny, která se má stát Injovou nevěstou (což v podstatě znamená být mu obětována), a dlouho tajemná postava člena zvláštní vyšetřovací jednotky pověřené bojem s korupcí, s podivným jménem Disaster Zondi (vyskytuje se i v dalším románu Mixed Blood), u něhož nějakou dobu není jasné, jakou hru vlastně hraje. Skupinku doplňuje Bobby Goodbread, Robertův otec. Dříve ničeho se neštítící žoldák, zabíjející pro ty, kteří ho zrovna potřebovali, teď už jen vetchý stařík, který se snaží synovi alespoň trochu pomoci. Z něho nicméně cítíme, že se spíše chce alespoň trochu očistit od své minulosti, než nadejde jeho čas.
Prašné víry, které se odehrávají v době po konci apartheidu, jsou čtivě napsanou, fundovanou sondou do jihoafrické literární tvorby, o níž toho stále moc nevíme. V neposlední řadě se můžeme o nám hodně vzdálené zemi, jejích problémech, zkorumpovanosti, politické špíně či pochybných tradicích něco dozvědět. Román byl ostatně nominován na cenu Spinetingler Award v kategorii „Nejlepší román – Nový hlas“, několikrát se umístil v žebříčku Top 10 různých periodik nebo byl vyhlášen nejlepším thrillerem měsíce. A sklízí úspěchy i u čtenářů po celém světě.
Jde rozhodně o látku pro ty otrlejší, kterým nevadí hodně ponurá atmosféra. Čím drsnější máte rádi příběhy, tím více si knihu užijete. Vydáte se na poznávací cestu plnou adrenalinu, při které budete rádi, že vše pozorujete za tlustým sklem autobusu. Budete možná šokováni, ale stejně tak zůstanete přimrazeni u skla a budete čekat, co se bude dít dál. Abyste se na konci ještě rádi vrátili zpět domů, do vašeho (relativně) poklidného světa.
Originální titul: Dust Devils (2011)
Vydáno: Serpent’s Tail, the imprint of Profile Books Ltd, London (2011)
Vydání v České republice: Panteon (2015)
Přeložil: Ivan Němeček (2014)
Recenze na základě elektronického recenzního výtisku