Číhá v podzemních tunelech pod New Yorkem na své oběti. Omámí je, spoutá a jedem jim vytetovává záhadné nápisy. Jeho vzorem je „Sběratel kostí“. Zastavit ho může jedině kvadruplegický kriminalista se svým týmem. Je tu jedenáctý případ Lincolna Rhyma a volné pokračování Deaverovy slavné prvotiny s touto postavou.
Chloe je prodavačkou v rádoby honosném butiku v newyorské módní čtvrti SoHo. Jednoho dne musí sejít pro další zásoby do sklepa. Chloe nemá sklepy ráda. To však ještě netuší, že dnes tam na ni číhá kromě pavouků a myší ještě něco jiného. Vrah. S hrůzně vypadající latexovou maskou, ozbrojený jehlou a tetovacím strojkem. Než se Chloe nadá, leží omámená na zemi, ruce a nohy spoutané. Neznámý útočník ji zatáhne do podzemního tunelu za sklepem. Tam ji vytetuje na břicho slovo „druhého“. Jen místo inkoustu používá prudký jed. Chloe umírá opuštěna v podzemní kobce v hrozných bolestech.
Samantha pracuje v IT firmě. Ze schůzky s kolegy v jedné restauraci si musí odskočit na toalety v podzemních prostorách. I ji zde napadne stejný maskovaný vetřelec, který vylezl ze dvířek oddělujících toalety od tunelu. Mladá žena umírá stejně jako Chloe, na břiše má vytetováno slovo „čtyřicet“.
Newyorčané mají strach sejít do sklepa nebo jakýchkoliv podzemních prostor. Policie je bezradná. Pomoci může jedině Lincoln Rhyme, geniální kriminalista upoutaný na invalidní vozík. K ruce má svou kolegyni a milenku, nám známou (nyní už) policejní inspektorku Amélii Sachsovou. Malý tým doplňuje laboratorní technik Mel Cooper, detektiv Lon Sellito a mladý policista Ron Pulaski, který se představil už dříve v samostatné povídce.
V roce 1997 přivedl americký spisovatel Jeffery Deaver, který už měl v té době na kontě řadu románů, poprvé na svět postavu Lincolna Rhymeho. Jeho obdivuhodné dedukční schopnosti obdivovali čtenáři na celém světě v románu Sběratel kostí. Svou genialitou měl být Rhyme jakousi obdobou Sherlocka Holmese, avšak autor se snažil zaměřit spíše na využívání znalostí hlavního hrdiny než na akci, a snad právě proto upoutal kriminalistu na vozík.
Upoutal ale také filmaře, kteří o dva roky později román převedli na filmové plátno. Coby Lincoln Rhyme se tehdy představil černošský herec Denzel Washington (i když v knihách je Lincoln běloch) a Angelina Jolie (na roli Amélie se hodí dobře). Film však ani zdaleka nedosáhl stejného úspěchu jako jeho knižní předloha, a Deaver se dokonce nechal později v tisku slyšet, že už žádná další filmová zpracování s Rhymem nebudou.
Po čtrnácti letech se tedy Deaver opět tak trochu vrací k úspěšné prvotině v sérii se slavným kriminalistou a přivádí na svět neméně geniálního zloducha, na jehož dopadení bude muset Lincoln Rhyme vynaložit všechny své znalosti a zkušenosti, a myslet ne dva, ale rovnou čtyři tahy dopředu. Pachateli se v tomto románu začne přezdívat „Sběratel kůží“ (ale také „Muž z podzemí“ nebo „Pachatel 5-11“, podle data první vraždy). Brzy je jasné, že jeho vzorem byl právě „Sběratel kostí“. Ale jak s ním nynější pachatel souvisí? Je pouze jeho obdivovatelem, mstitelem, nebo má na něj nějaké vazby?
Kromě Sběratele kostí má kniha ještě jistou souvislost s dalším dřívějším titulem série s Rhymem – Hodinář. Pokud jste tento román nečetli a hodláte si sbírku doplnit, možná byste měli dříve sáhnout právě po Hodinářovi. Tedy pokud nechcete znát jeho totožnost a další osudy… Na druhou stranu totožnost „Sběratele kostí“ Deaver neprozradil, zřejmě nechce o čtenářský zážitek ochudit ty čtenáře, kteří první případ Lincolna Rhyma nečetli a po přečtení této knihy by to chtěli napravit. Prozíravý tah!
Sběratele kůží už od samého začátku uvedení na český trh provázely velice příznivé ohlasy a recenze. Přiznám se, že jsem při čtení až téměř do poloviny knihy zůstával nad věcí. Stále jsem Sběratele kůží považoval spíše za standardní „rhymovku“, prostě jen další v řadě, která využívá osvědčené postupy typu „vražda – vyšetřování v Lincolnově laboratoři – vražda – vyšetřování“ atd. Navíc mě (asi už trochu cynického čtenáře detektivek a thrillerů) vražda tetování jedem nešokovala zas tak jako některé postavy v knize. Dokonce jsem měl i rouhačské myšlenky, že by se téma vraha vylézajícího z podzemních prostor dalo využít strašidelněji.
Ale zhruba v polovině přijde znatelný zlom. Děj se začíná ještě více rozjíždět, akce stíhá akci, už není tak snadné nechat se od čtení odtrhnout (dobře, Jeffery, beru všechno zpět). Přicházejí na řadu první překvapivá odhalení. Jak známe Deavera, víme, že nic není tak, jak se na první pohled zdá. Jednotlivá odhalení se začínají vrstvit jedno na druhé. Přiznám se, že spoustu z nich jsem nečekal a náhle objevené souvislosti by mě vůbec nenapadly. Co platilo o pár stránek dříve, už teď neplatí a vypadá úplně jinak. Tentokrát si dal autor opravdu záležet, skoro si na konci člověk říká, jestli už těch zvratů není až moc.
Na druhou stranu musí člověk obdivovat stavbu celého příběhu, která vás nutí po dočtení knihy zpětně listovat některými pasážemi a uznale kývat hlavou, jak to na nás ten lišák Deaver vymyslel. A že to vlastně dává smysl, jen my jsme už po několikáté skočili na známý špek, kdy nám kouzelník Deaver ukáže jen to, co máme vidět, a hlavně v jakém světle to máme vidět.
Samozřejmě nelze opomenout ani další typický rys Deaverovy tvorby, na který už jsme u něj léta zvyklí – perfektní znalost prostředí a aktuální tematiky. Tentokrát jsou to různé jedovaté bylinky a jedy, dozvíme se i něco o tetování.
V neposlední řadě lze v tomto románu vypozorovat jisté varování – zejména v závěru knihy, ohledně některých znepokojujících jevů ve společnosti. Opět nechybí promítnutí odrazu současné reality, které bylo markantní už například v Pokoji smrti. Co to je tentokrát, to neprozradím, to se opravdu nesluší, ale nejspíš mi dáte při čtení závěrečných pasáží za pravdu.
Povedlo se tedy volné pokračování Sběratele kostí? Myslím, že povedlo. I pojedenácté dostává čtenář (tentokrát vrchovatě) to, na co je v sérii s Lincolnem Rhymem zvyklý. Napětí, akci, ale i poučení. Sympatické postavy, kterým se musí držet palce, zloducha, který je hlavnímu hrdinovi důstojným soupeřem. Řadu překvapení, která jsme nejspíš nečekali, ale která se při zpětném pohledu jeví jako velice dobře vystavěná.
Na samém konci knihy nechybí „oslí můstek“, který naznačuje, že se s některými postavami tohoto – ale i dřívějších – románů ještě setkáme. Je to jedině dobře, protože už teď mi Lincoln Rhyme, jemuž musíte nejprve přijít na chuť, ale pak nelitujete – chybí!
Originální titul: The Skin Collector (2014)
Vydáno: Hodder & Stoughton, Londýn (2014)
Vydání v České republice: Domino (2014)
Přeložil: Jiří Kobělka (2014)
584 stran
