Nevyřešené vraždy vždy byly nejen smutným pomníkem kriminalistiky, ale i neutuchajícím předmětem široké veřejnosti, všemožných odborníků a publicistů. Angličané mají „svého“ Jacka Rozparovače, my máme vraha Otýlie Vranské a Američané zase Zodiaka. Ten teď však možná dostane skutečné jméno díky kontroverzní knize amatérského spisovatele Garyho L. Stewarta. Ten tvrdí, že Zodiac byl jeho otec.
Trocha historie nikoho nezabije
Zodiac byla přezdívka známého sériového vraha, který na konci šedesátých let zabil v Kalifornii pět lidí. Neváhal zaútočit i na dvojice, používal pistoli i nůž. O svých činech „hrdě“ informoval policii i noviny, přičemž svou přezdívku si vybral sám a dopisy i občasné zašifrované vzkazy, ve kterých tvrdil, že vedou k prozrazení jeho totožnosti, podepisoval znakem zvěrokruhu. Sám se chvástal třiceti sedmi vraždami, potvrzeno však bylo jen těch pět, k tomu dva další vražedné útoky, které ale oběti přežily.
V sedmdesátých letech najednou přestal zabiják s médii komunikovat. Vraždy ustaly, milenci se zase odvážili jet řádit za město a o zabijákovi už nikdo neslyšel. Kalifornie si mohla oddechnout.
Přestože policie prověřila více než dva a půl tisíce podezřelých, dostala více než tisícovku tipů od lidí, kteří tvrdili, že ví, kdo Zodiac je, nikdy nebyl dopaden. Nejvážnějším podezřelým byl jistý Arthur Leigh Allen, ten se však nikdy nepřiznal a nakonec byl v roce 1992 očištěn od podezření na základě rozboru DNA. Sanfranciská policie případ uzavřela v roce 2004, o tři roky později však byl znovu otevřen.
Předmět mnoha teorií a filmový hrdina v jednom
Od počátku Zodiakova řádění se objevilo mnoho spekulací, kdo by se mohl pod přezdívkou skrývat. Před dvěma lety dokonce vyšel v internetových novinách Daily Mail Online článek, ve kterém jistý Lyndon Lafferty tvrdí, že zná totožnost vraha, kterému je údajně 91 let a stále žije v Kalifornii. Lafferty o tom dokonce vydal i knihu The Zodiac Killer Cover-Up: The Silenced Badge.
Zodiac se stal také námětem několika filmů, ovšem s velmi kolísavou úrovní. První pokus s názvem The Zodiac Killer vznikl už v roce 1971, pod taktovkou režiséra Toma Hansona, s naprosto neznámými herci a nevalnou odezvou. Ještě hůře si vedli jeho mladší sourozenci, oba z roku 2005. První natočil režisér Alexander Bulkley (The Zodiac), druhý film byl ještě horší – o pokusu německého režiséra Ulliho Lommela snad ani nemá cenu mluvit, statistiky divácké oblíbenosti mluví za vše.
Za povedenější snímky tak lze považovat pouze dva tituly – Drsný Harry z roku 1971, ten je však nechvalně proslulým zabijákem pouze inspirován, a po sériovém vrahovi, který si zde říká Škorpión, nejde nikdo menší než Clint Eastwood. Nejserióznějším snímkem tak zatím zůstává Zodiac uznávaného režiséra Davida Finchera (Sedm, Hra, Úkryt) z roku 2007, který vychází ze stejnojmenné knihy bývalého kreslíře novin San Francisco Chronicle, Roberta Graysmithe.
Skutečné vrahovo jméno?
Po více jak čtyřiceti letech od prvních vražd přichází jistý Gary L. Stewart, viceprezident jedné louisianské společnosti na chemickou likvidaci odpadů, s tvrzením, že Zodiac byl jeho biologický otec. Na základě deseti let pátrání po svém skutečném otci vše sepsal do této knihy. Další bláznivá teorie? Vezměme to postupně a přečtěme si, jakými argumenty své tvrzení podpírá.
Podle Stewarta vše začalo tím, že jako odložené dítě se navzdory výborným vztahům se svými adoptivními rodiči snažil většinu života přijít na to, kým vlastně je, najít své biologické rodiče a zjistit své pravé jméno (Gary L. Stewart mu dali náhradní rodiče). Ve svých devětatřiceti letech se mu to částečně podařilo. Poprvé byl zkontaktován se svou biologickou matkou Judy.
Ač šlo o shledání šťastné (v knize popsané až dojemně a s citem), Judy o Garyho otci příliš mluvit nechtěla a byla by nejraději, kdyby na něj Gary zapomněl, stejně jako před lety ona sama.
Gary tuší, že jeho otec Earl Van Best junior nebyl dobrý člověk, ale přesto po něm začne pátrat. Jeho dosavadní, víceméně klidný život, je tak stále více otřesen, když postupně rozkrývá, čeho všeho se otec dopustil. Od podvodů, padělání dokumentů, únosu a svatby s tehdy nezletilou Judy, až po hrůzné zjištění, že právě on musel být tajemný Zodiac. To vše Garymu přinese následující dekádu hledání pravdy, nepochopení, skepse, ale i podpory rodiny při pátrání po informacích a rozhovorech s dosud žijícími aktéry a příbuznými. Výsledkem je deník, který je nakonec po spojení s uznávanou novinářkou a spisovatelkou Susan Mustafovou přetaven do více jak čtyřsetstránkové knihy, se zatím vcelku přesvědčivými argumenty. Nechybí několikastránková fotografická příloha na kvalitním papíře, kde najdeme mj. dobovou fotku Van Besta (včetně porovnání s policejní skicou), fotky některých členů Garyho dřívější i nynější rodiny, samozřejmě i některé dokumenty z případu – dopisy, šifry, porovnání písma atd.
Celá kniha je v podstatě rozdělena do třech nestejně velkých částí. V nejkratší části – úvodu – autor popisuje setkání s Judy a počátek touhy dozvědět se více o svém otci.
Druhá část je beletristickým zpracováním životopisu Earla Van Besta (kterému většina lidí říkala zkráceně Van). Zde je patrná ruka Mustafové, která má na svém kontě již dva příběhy o sériových vrazích, přičemž na nich spolupracovala s jejich vyšetřovateli. Vanův životopis je sestaven na základě představ „jak by to mohlo být“ nebo „jak to nejspíš bylo“, přičemž pevný základ tomu bezesporu dávají autentické vzpomínky jednotlivých lidí, kteří se s Vanem setkali, a které později Gary kontaktoval.
Od příběhu může zpočátku odvádět pozornost velké množství jmen a několik odboček do minulosti, do historie rodiny Bestů, avšak autor se od toho brzy oprostí a čtenář tak pozornost neztrácí. Celý životopis je popsán poměrně živě a svižně, i když se v něm zpočátku pochopitelně nic velkého neděje.
Sledujeme Vanův život od dětství, přes školní docházku, první lásky a najití ideálního způsobu obživy. Životopis Garyho otce ho líčí jako často přehlížené a odsouvané dítě, se zálibou v literatuře a poezii, hudebně velmi nadané, přesto nešťastné. Earl Van Best senior rodinu kvůli častým nevěrám své ženy Gertrudy nakonec opustil, a malý Van byl častým svědkem mámina dovádění s různými milenci.
Příběh pokračuje popisem klíčení Vanovy podivné záliby ve zvrhlých rituálech dávné šlechty, uchovávání schránky na mrtvé duše zemřelých, přes nepovedené krátké první manželství, až po téměř chorobnou lásku k mladé Judy (tehdy už bylo Earlovi skoro třicet), kdy ji po ilegálně uzavřeném sňatku několikrát unese z nápravného ústavu.
Podle Garyho Stewarta začíná Zodiakovo řádění právě v době, kdy Judy uteče od Vana poté, co nechal malého Garyho na opuštěné chodbě jistého činžovního domu v Baton Rouge (vadil mu neustálý křik dítěte).
Přichází zabíjení. Všeobecně známé vraždy prožíváme z pohledu zabijáka. Jde o nejsyrovější část vyprávění – díky pečlivé dokumentaci a dvěma přeživším obětem víme, že se to tak téměř přesně stalo. Nejpůsobivější je bezesporu ona vražda a pokus o vraždu u jezera v okrese Napa, která je i ve Fincherově filmu až nepříjemně sugestivní.
Konec druhé části je psán už poměrně neurčitě, protože Zodiakovo odmlčení je nejspíš stejná záhada jak pro polici, tak pro autora knihy, a tak zde už spíše převažují domněnky.
V poslední části knihy se autor věnuje objasnění toho, jak přišel na to, že jeho otec by mohl být dosud nedopadeným zločincem. Od porovnání skici odvysílané v jednom televizním pořadu s fotkou svého otce, přes kontaktování policie, různých expertů až po finální práci na knize. Právě na konci knihy se objevuje nejvíce pádných argumentů, ať už je to expertízou potvrzená shoda písma Earla Van Besta se Zodiakovými dopisy, podoba Garyho otce se zmíněnou policejní skicou, až po částečnou shodu otisků.
Vraždil tedy Earl Van Best?
Největším problémem stále zůstává DNA –policie v San Francisku má k dispozici Zodiakův vzorek ze slin na známce na jednom z vrahových dopisů (olízl však známku on?). I když má DNA pouze čtyři tzv. markery ze třinácti, k porovnání vzorků to prý stačí. Gary Stewart dal svůj vzorek k porovnání už před pár lety. Dodnes však z prazvláštních důvodů k porovnání nedošlo. Gary se ve své knize netají zklamáním a hořkostí z přístupu vyšetřovatelů a na konci dokonce naznačuje, že sanfranciská policie ví možná víc, než je ochotná připustit a vše tají z obavy, aby nepoškodila dobré jméno některých zemřelých či současných příslušníků policie. Něco podobného naznačuje ve výše zmíněném článku i Lafferty, ale povede to podle mého jen k dalším spekulacím.
Na konci tak opět zůstává onen smutný pomníček kriminalistiky. Earl Van Best junior zemřel totiž už v roce 1984. Jestli byl Zodiac, vyhnul se trestu. A pokud byl záhadný zabiják někdo jiný, je velice pravděpodobné, že je dnes také po smrti (pokud to tedy není ten kalifornský stařík).
Ať tak či onak, kniha Garyho L. Stewarta přináší možné osvětlení celého případu a možná objasní jednu z největších záhad kriminalistiky. Možná. Ať už tomu budeme chtít věřit nebo ne, předkládá několik velmi přesvědčivých argumentů, byť ten pověstný poslední kousek skládanky ke stoprocentní jistotě chybí.
Není však žádných pochyb, že jeden z prvních beletristických titulů nakladatelství Grada (které se jinak specializuje hlavně na odborné publikace) Nejnebezpečnější ze všech zvířat (což je originál knihy a také citát z jednoho ze zabijákových dopisů) je čtivým titulem, přehledně zpracovaným nástinem, jak to všechno mohlo být. V neposlední řadě nás přenese do San Franciska šedesátých let, do éry hippie, zkrátka do té atmosféry, kterou mnozí z nás tak rádi obdivují, tady zobrazené se všemi klady i zápory.
Originální titul: The Most Dangerous Animal of All (2014)
Vydáno: HarperCollins (2014)
Vydání v České republice: Grada Publishing, a. s. (2014)
Přeložil: Petr Bílek (2014)
416 stran