Opět se vracíme do údolí řeky Baztán, kde se tradice a folklor snoubí s moderním světem. Události, rozehrané v první knize Neviditelný strážce coby vedlejší linie, se nyní rozvinou v plné síle a inspektorka Amaia Salazarová bude opět čelit silám, temnějším než noc…
Amaia, tvrdá hrdinka s kostlivci ve skříni, stojí mezi dvěma světy. Má v malíčku forenzní techniky i stáž u FBI, ale její kořeny sahají do vesničky Elizondo, kde stále lidé věří na mýtické bytosti. Amaiino racionální myšlení pověrám sice odmítá uvěřit, na druhou stranu však bere vykládání budoucnosti z karet jako samozřejmost. Tajemno a temnota jako by byly s rodinou Salazarových pevně spjaty. Nebo je to samo údolí Baztán, kdo je tu prokletý?
Na rovinu musím uvést, že kdo nečetl Neviditelného strážce, jednak prohloupil, a jednak mu v Dědictví kostí uniknou souvislosti. Nepochopí, jaké byly a jsou vztahy v Amaiině rodině i jakou prošly změnou; nebude vědět, co nebo kdo je basajean a jak velkou roli hrají pověry v příběhu. Nebude tušit, jak moc čtenáři prvního dílu přejí hrdince trochu klidu, i když zároveň tuší, jak je to nepravděpodobné…
Tentokrát se příběh netočí kolem sériových vražd, v tomto případě se navarrská policie a tým inspektorky Salazarové zabývá několika souběžnými případy. V místní farnosti dochází k znesvěcování kostelů, a podle inspektora Extaideho, vystudovaného antropologa, mohou mít incidenty hodně dlouhé kořeny – historie Baztánu skrývá překvapivá náboženská tajemství. Že by se zvyky a myšlení obyvatel od té doby změnily tak málo? A jakou mají souvislost dvě různé sebevraždy dopadených vrahů, kteří se nemohli znát, ale oba nechali stejný vzkaz – „tartalo“ – bytost z baskických mýtů, obr s jedním okem a lidožrout…
Inspektorka Amaia se tedy opět vydává po stopách mýtických bytostí, ale tentokrát je spousta věcí jinak. Musí najít rovnováhu mezi svou prací a starostí o rodinu. Odrážet zájem nového šarmantního soudce, který ve španělské jurisdikci spolupracuje s policií mnohem úžeji. Namísto chladné sestry Flory je to tentokrát ustaraná Ros, kdo bude dělat Amaie těžkou hlavu, nemluvě o návratu suspendovaného inspektora, který má problém přijmout její vůdčí pozici. Navíc se případ rozroste, potemní a dostane velmi osobní rovinu…
Příběh vykresluje magickou, snovou atmosféru, opředenou přízraky – ten sen se však často během okamžiku změní v noční můru. Ona velká dávka tajemna a záhad je myslím i příčinou, proč jsou romány Dolores Redondo tak výjimečné a oblíbené – proroctví, stará božstva, věštecké sny, to všechno v příběhu působí tak přirozeně, až se člověk neubrání pomyslet na magický realismus. (Podobně propojené neskutečno se skutečnem bylo snad jen v Příšerách templetonských, a to nebyla tak zcela detektivka…)
Dědictví kostí toho má mnoho co nabídnout: detektivní záhadu, nad kterou můžete sami spekulovat, psychologii a vztahy v rodině (která vás ujistí, že vaše rodinka je proti téhle ještě zcela normální). A Španělsko tak, jak ho neznáte – pověrčivé a temné.
Byla jsem knihou nadšená a chtěla hned a okamžitě vědět, co bude dál. Avšak závěrečný díl vyšel ve Španělsku teprve koncem listopadu. Jmenuje se „Ofrenda a la tormenta“ a bude se točit kolem bubáka, který krade děti z kolíbek. Doufejme, že nakladatelství Panteon už si brousí zuby na český překlad (a že se ten překlad vyvaruje klasické chyby, která zabolí: překládat „caucasian“ = běloch jako „Kavkazan“, což v kontextu nedávalo moc smysl.)
Originál: Legado en los Huesos, 2013
Překlad: Marie Jungmannová
Vydal: Panteon, 2014
524 stran
