Z přednášky na pražském Miniconu
1.
Dostali ho! Čtyři silné reflektory zářily do temnoty a na popraskanou zeď dopadal ostrý kužel světla. Uprostřed kužele stála oběť. Monty Parker, masový vrah a psychopat!
Tak začíná devětadvacátý svazek sešitové řady Na stopě hrůzy (s podtitulem Neuvěřitelné a záhadné příběhy). Edici pitval už doktor Josef Hrabák v knize Od laciného optimismu k hororu (1990 s datem 1989), tedy v časech, kdy ještě Sinclair přes české hranice nepronikl.
Josef Hrabák do něj o to ostřeji tepal.
Zatepu taky?
Možná. Cením ale, že si tato série (vydavatelem je Moravská Bastei) naprosto na nic nehraje. Pokračuji v četbě svazečku Fantom ze Soho (1995):
„Vzdejte se Parkere!“ rozléhal se megafon a vzadu na dvorku se otevřelo okno. Ženský hlas nakvašeně zvolal: „Zastřelte ho, psa!“ Monty Parker se divoce smál a ten smích byl ječivě ďábelský. Ano, tak se smějí jen šílenci: mnohému zkušenému policistovi přejel mráz po zádech.
2.
I když jsou reálie britské a jsme v Londýně, originály cyklu vydalo německé nakladatelství Bastei-Verlag: pod titulem Stíhač duchů John Sinclair. Už Hrabák kdysi převyprávěl příběh Mandraka, upír černé krve a zmiňuje ještě svazky Dopisy z pekla, Když si satan mne ruce či Údolí zapomenutých mrtvol.
Já mám dnes ale k dispozici překlady už starších dílů. Tituly jsou méně fantasmagorické, stejně však dost: Doktor Smrt se vrací, Když vyje vlkodlak, Klub čarodějů, Kabinet hrůzy, Putování do záhrobí, Gondola smrti, Pomsta rudé čarodějnice, Cesta lebek, Vraždící panenka, Hřbitov přeludů a… Fantom ze Soho:
Parker se šklebil. Mokré prameny vlasů se mu lepily na čelo. Držel nůž, čepel byla ještě od krve jeho poslední oběti – ženy. Počíhal si na ni v jedné osamělé boční uličce. Měla odpolední a vracela se domů. Nečekaně se z jednoho domovního vchodu vyplížil fantom, strašidelný stín s nožem. Žena nestačila ani vykřiknout. Monty prudce bodal. I tentokrát se dostal do opojení.
John Sinclair je inspektor Scotland Yardu a na prvních stránkách ještě působí více jako inkarnace Dirty Harryho z dosud pětidílné filmové série Clinta Eastwooda. Čtu:
Strážníkovi klesla ruka s megafonem. „Měli bychom střílet!“ řekl stísněně. „Tahle bestie má na svědomí dvanáct lidí. Ne, třináct,“ opravil se hned, „ta žena zemřela.“ „Střelba nepřichází v úvahu. Přivedu ho.“ „Ale pane? Vy sám?“ „Ano.“ Sinclair cítil, že to je jeho první velká zkouška. „Jdu za tebou, Monty Parkere!“ Fantom divoce zakňučel – vycenil zuby jako vlk. Dostal se do šoku, a teď byl jako divoké zvíře. „Tak pojď,“ zachroptěl.
Nu, co! Sinclair zná karate – a to i stačí. Pak:
Někdo mu nabídl cigaretu, John ji s díky vzal a vsunul mezi rty. Cvakl zapalovač a zároveň klapaly blesky fotografů. Lidé od tisku seděli na zdech, které byly pro Montyho vysoké. Někdo poklepal Johnovi na rameno. Pár lidí tleskalo. Uličkou vedli dva silní policisté Montyho. „Dostal jsi mne,“ ucedil. „Ale jedno si pamatuj, policajte: Nezvítězil jsi nade mnou. Ďábel se nedá zabít. Rozumíš?“ Dvě tři sekundy na sebe upřeně hleděli a Sinclair náhle spatřil, jak vrahův obličej pokrývá hrůzný, ďábelský úšklebek.
Po glorifikaci Johna Sinclaira se autor ovšem až necudně kojí i glorifikací zabijáka:
Cvakly blesky, Parker si zakryl tvář. Nenáviděl fotografy. Soudní budovou se šířila nervozita, zvlášť mezi zkušenými novináři. Monty Parker nebyl jen tak někdo, byl to masový vrah, a mnozí věřili, že je spolčen s ďáblem.
Na čemž asi něco bude, dojde čtenáři, když třeba Sinclair potká kamaráda a pohodově se píše o tom (a se samozřejmostí), že: Poznali se už na škole, kde John vyřešil první případ, neboť jeden muž tam byl zombie a pobýval ve sklepě budovy.
Á! Tudy cesta vede! začneme už tušit. Krimi začátek byl tedy jen selanka a… Ne, Sinclair není nadarmo členem komise pro nadpřirozené případy a Parker sice dostane doživotí, za pět let však počne plnit proroctví, jež sám odrecitoval po rozsudku:
„Ne, ani zdi vězení mi nezabrání konat, co mi přikázal ďábel. Vrátím se a postupně vás všechny předám peklu.“ A jeho ječivý, ďábelský smích se ponuře odrážel od stěn jednací síně.
3.
Parker vyjmenuje pět obětí a první je soudce.
Poslední Sinclair. Soudce je za pět let skutečně zavražděn, ale Parker neopustil celu! Nebo snad ČÁSTEČNĚ ano? Každopádně zatvrzele lpí na posloupnosti smrtí: „A jako posledního si nechám toho, kdo mě chytil. Inspektora Sinclaira.“
„Přijímám, ale nebylo by lepší, kdybys u mne začal?“
„Ne, inspektore, pořadí je předem určeno!“
A je. Parkerův astrální dvojník (ten totiž vraždí!) zajme Sinclaira, ale ušetří ho, neboť by byl druhý zabitý – a ne až pátý. A přece ho inspektor vytáčí: „Ujišťuji tě, že nebudu mít klid, dokud tě nedostanu. Jsi ve spolku s ďáblem, ale takovou úmluvu uzavřeli před tebou už mnozí a nepomohlo jim to. Dobro… bylo silnější. Pamatuj si to, Monty Parkere!“
Bez „magické pasti“ se ovšem utkání s černou magií neobejde. Sinclair musí zabránit dvojníkovi v návratu do těla, které spí v cele, vloží tedy tomu tělu na prsa posvěcený kříž. Pak…
Tou křídou nakreslí Sinclair kolem fantoma magický kruh a… „Jsi ztracen, Monty Parkere!“ pronesl. „Nepomůže ti ani spojení s ďáblem. Dobro je silnější!“ Začal odříkávat magická slova, starou zaklínací formuli ještě z dob, kdy na zemi vládli mágové, démoni a duchové, a fantomův řev utichl. Měnil se v kňučení. Z jeho obličeje zbyl jen úšklebek. Slova pronikala jako malé šípy do démonova těla – a trhala je na kusy. Dlouho… se svíjel na podlaze. Náhle ze středu kruhu vyšlehl studený, modravý plamen. Zřetelně bylo vidět obličej ďábla s dvěma rohy na čele…
(Úryvek z přednášky přednesené na letošním Miniconu v Praze.)
