1.
Klasická povídka Vraždy v ulici Morgue (1841) je první regulérní detektivka všech dob. U nás poprvé vyšla roku 1845 a opětovně v letech 1894, 1924, 1929, 1964, 1967, 1969, 1975, 1978, 1979, 1984, 1987, 1988, 1990 (úprava pro děti), 1999 atd. Rokům, na které tento výčet snad zapomněl, se dodatečně omlouvám a data se týkají výhradně knižních vydání…
Také sám Edgar Allan Poe označil (už roku 1844) tuto povídku za jednu ze svých nejlepších a… bez debaty se nemýlil. Dobu jejím prostřednictvím rozhodně předběhl, a to neskutečně daleko, a je to fascinující, jak se v tomhle příběhu bizarně kloubí typicky poeovská makabróznost a hororovost s (rovněž poeovsky) chladnou dedukcí geniálního autorova alter ega jménem Auguste C. Dupin.
2.
Povídkovou parafrázi Nové vraždy v rue Morgue uveřejnil roku 1984 v Druhé knize krve (česky 1997)také slavný Clive Barker, jeden z králů současného hororu, ale – a říkejte si co chcete – právě tahle jeho story náleží spíš k těm slabším dílům Mistra. Až moc se tu „opřel kolo“ o předlohu, na čemž i paradoxně ztroskotal.
Barkerův příběh přitom zábavně vychází z představy, že dotyčná Morgue někde v Paříži skutečně existovala (i když prý ne) a že se hrdinův děd setkal jedné dávné zimy (1835) v Richmondu se samotným Poem – „malým, tmavým a melancholicky vyhlížejícím mladíkem, jenž si nechal říkat Eddie“.
K setkání došlo v jednom baru a děd prý tehdy vylíčil dosud jen místně známému spisovateli (Rukopis nalezený v láhvi aspoň vyhrál cenu týdeníku Baltimore Saturday Visitor) aspoň základ jeho budoucí povídky Tajemství Marie Rogetové (což je tak trochu nesmysl, protože právě tuto povídku psal Poe prokazatelně podle skutečnosti, kterou sledoval velice osobně – a viz také známý televizní film Josefa Škvoreckého)…
Podle Cliva Barkera byl ovšem i Dupin skutečný a šlo dokonce o bratra onoho hrdinova dědečka, přičemž Morgue už navždycky zůstala jeho největším případem. Pak se ale vlastní děj Barkerova příběhu přenáší o sto let časem kupředu, a to do druhé poloviny třicátých let dvacátého století…
Opusťme však tyto vody, zanechme nepříliš zdařilého, i když jistě snaživého Cliva Barkera v jeho světě, a všimněme si raději několika filmových a televizních zpracování téhož příběhu…
3.
První americká verze pochází už z roku 1914.
Tu druhou (1932) vyzdobil svou magicky charismatickou přítomností sám veliký Maďar v Hollywoodu Béla Lugosi – co šílený vědec. Scénář přitom psal sám mladý budoucí režisér John Huston.
Roku 1954 si rovněž výtečný herec Karel Malden zahrál v další variantě přizdobené titulem Fantom Rue Morgue a roku 1971 vznikla i docela pěkná slovenská verze s Mariánem Labudou, která je navíc pouze první částí televizního filmu A. C. Dupin zasahuje obsahujícího ještě adaptace povídek Ukradený dopis a Vrah jsi ty!
Téhož roku následoval i svébytný americký horor podle scénáře klasika krátké povídky Henry Slesara. Tato verze se marně pokouší navázat na poeovskou řadu Rogera Cormana, o které jsme už psali, a je hotovou koláží poeovských motivů, opatřenou ovšem zcela novým dějem, který místy připomene spíš klasického Fantoma opery.
Překrásná Madeleine, herečka pařížského divadla v rue Morgue a choť jeho starého principála Cézara (Jason Robards) je pronásledována tíživými sny. V nich ji pronásleduje maskované stvoření vyzbrojené sekerou. V reálu však není zavražděna ona, ale herec představující škrtící opici plus prostitutka, která je polita vitriolem. Obě tyto vraždy a pak i další (další herec) vyšetřuje za pomoci asistenta inspektor Vidocq, a tedy skutečná a historická postava dějin kriminalistiky (a autor pověstných vzpomínek Z galejníka policejním náčelníkem). Představuje ho Ital Adolfo Celi.
Pátrá a ještě netuší, že vrahovým komplicem bude i trpaslík. Pitvora Madeleine osloví v parku a postupně vyjde najevo to, co vycházívá najevo nejen u Agathy Christie, totiž že „staré viny mají dlouhé stíny“. A ne snad?
Cézar původně miloval Madeleininu matku (k roli se propůjčila Lilli Palmerová!), ta však omylem polila vitriolem svého milence Marota (český herec Herbert Lom)… a ten ji zavraždil.
Aby se vyhnul trestu, nechal se pak zaživa pohřbiít, ale s umrtvenými životními funkcemi, jak ho to naučil fakír Orsini. Nepočítal ovšem s tím, že zešílí. A když Cézar otevře jeho rakev, je tato ovšem prázdná. Ale šílenec se vrací, až takřka jako upír, a manželé Charronovi (Cézar a Madeleine) ho rdousí tak dlouho, až mají za to, že ho zardousili.
Jenže Marot má tuhý kořínek. V rakvi se už podruhé vzpamatuje a vysvětlí Madeleine, že za všechno kdysi mohla Cézarova žárlivost, zatímco on sám je nevinen! Načež Cézara zabije.
A Madeleine? Ta si konečně správně definuje základ onoho vracejícího se snu, Je jím obludná vzpomínka na vraždu. Tu Marot ženu unáší a ona ho znovu zabíjí. Opět však v uvozovkách, opět však marně…
Ne. Sám mám nejraději jiný americký film, televizní The Murders in the rue Morgue z roku 1986. V roli Dupina se zde totiž objevil vynikající herec George C. Scott, jinak také představitel titulní role ve snímku Patton (za kterou demonstrativně odmítl Oscara). Sice místy trochu přehrává, ale duchu snímku to neškodí a tato role mu opravdu skvostně seděla.
Někdejším nejmenovaným vypravěčem příběhu (Poem?) se pak v tomto případě stal budoucí Dupinův zeť představovaný mladým Valem Kilmerem a k zeti ovšem musela přibýt i překrásná detektivova dcerka (Rebecca De Mornay). Je to hrůza, slyším, co říkáte, nicméně podle mého skromného názoru ani tyto typicky hollywoodské přidělávky celku moc neuškodily, ba naopak. Určitá starosvětská atmosféra totiž zůstala zachována a prvky hrůzy nebyly potlačeny žádnou další zbytečnou zhovadilostí, i když, pravda, o „nadbytečném“ počtu mrtvol by zde už šlo diskutovat. Ale to bychom pak mohli chtít rovnou nedělní kázání, že…
Každopádně sem scenárista duchapřítomně i dodal úvodní likvidaci tuláka a finální likvidaci starce pozorujícího milence. Co se seběhne mezi tím?
Každopádně dostatečně solidní příběh, který vyvrcholí zjevením se skutečného pachatele.
Orangutana.
Ano. A tímto spoilerováním (jak se říká) jsem právě spáchal hrdelní zločin, i když…
Může snad ještě existovat člověk, který tu pachatele nezná?
Aha, jistě. Malé děti. Hm. Tak vám se tedy omlouvám!
