Detektivka roku 2010

Není snad člověka, kterého by uplynulý rok nedonutil k malému zamyšlení, co se mu ten rok povedlo, co mohl udělat lépe, co naopak zvládl výborně, případně co by měl v novém roce u sebe změnit. Využiji této zvyklosti, a podělím se s Vámi o přečtené tituly, které byly u mě v roce 2010 „nej“. Třeba Vám to dá i pár tipů, po čem sáhnout při příští návštěvě ve Vašem oblíbeném knihkupectví.

Když jsem se probíral romány, které jsem za poslední rok recenzoval, vyšly mi z toho tři tituly. Je zajímavé, že jde pokaždé o zcela jiný styl prostředí a vyprávění. Nebudu dělat žádný žebříček, ale pokusím se ve stručnosti popsat, proč patří k mým oblíbeným.
Hned v počátku minulého roku jsem četl Tajemství Genesis (vyd. 2009, Viking Pinguin, překlad Jiřina Stárková) od Toma Knoxe. Kniha má zajímavý příběh, vezoucí se na vlně populárního propojení historie a detektivní současnosti, které nejvíce asi proslavil Dan Brown ve své Šifře Mistra Leonarda. Román však obsahuje i neobvykle šokující pasáže popisující brutální mučení obětí. Sám autor to v jednom z rozhovorů lakonicky zdůvodnil: „Thriller má být děsivý“.

Druhým titulem, který mě zaujal, byla Pandořina skříňka (Domino, překlad Dalibor Míček) známého autora špionážních románů Roberta Ludluma. Tentokrát neuvedl na scénu svého oblíbeného hrdinu Jasona Bourna, ale aristokrata Victora Fontini-Cristi, člověka, který byl vržen do událostí, o kterých se mu ve svém dosud pohodlném a bezstarostném životě ani nesnilo. S ním jsme mohli prožít vzrušující jízdu (nejen) válečnou Evropou.

Pak tu máme klasický krimi thriller Příští oběti (Domino, překlad Dalibor Míček). Napsal jej Jeffery Deaver, dle jistého webu spisovatel milovaný, se spoustou skalních příznivců, ale i spisovatel opovrhovaný. Možná proto, že jeho romány obsahují četná detektivní klišé. Nicméně (alespoň v Příštích obětech) je všechna posbíral, spojil do ďábelského tempa, a jako varietní kouzelník odvedl mistrně čtenářovu pozornost jinam, aby mu v závěru dokázal, jak je vlastně hloupý, že ho nenapadlo se podívat, co měl předtím kouzelník v klobouku.

Závěrem letmo zmíním některé tituly, které u mě nepatřily mezi „nej“, ale byly něčím zajímavé. Byla to především Bestie (XYZ, překlad Josef Šmatlák) od Dominika Dána, surová, bez příkras podaná autorská rekonstrukce skutečného několikanásobného vraha, který počátkem devadesátých let řádil mj. na Slovensku. Překvapila mě ryze ženská detektivka Boj o paměť (Olympia, překlad Emílie Harantová) spisovatelky Emily Carmichaelové – dokázal jsem se do toho začíst, fandit hlavní hrdince a dokonce i litovat, že už je konec! Zlákal mě i dostihový příběh, který byl napsán někým jiným, než Dickem Francisem – byly to Mrtví koně (Olympia) od Francise Leeho. Sám Dick potěšil své čtenáře novou knihou Talár a dres (vyd. 2009, Olympia, překl. Edda Němcová), kde se poprvé o autorství podělil se svým synem Felixem, a výsledek nebyl vůbec špatný. Zároveň však dostali jeho čtenáři krutou ránu, to když se v únoru dozvěděli smutnou zprávu o Francisově úmrtí.

Přeji všem čtenářům krásný rok 2011, hodně dobré četby a ať vždy sáhnete v regálu po té správné knize, ke které se budete rádi vracet a zapomenete díky ní na mnohdy šedivou a neradostnou realitu…
Richard Spitzer