Spisovatelka Inna Rottová, mj. autorka několika úspěšných detektivek, poskytla webu Centrum detektivky svůj článek Chvála detektivky, který nyní exkluzivně zveřejňujeme.
1
Detektivka je nejen součástí literatury, ale dokonce její nejstarší součástí. Přece se s úplně prvním PŘESTUPKEM setkáváme hned ve Starém zákoně Bible, tj. První knize Mojžíšově:
Hospodin zavolal na člověka: „Kde jsi?“
On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“
Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“
Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“
Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“
Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“
I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože to učinil, buď proklet, vyvržen od všech zvířat a ode vší polní zvěře…“
A dál máme historku s hrdelním ZLOČINEM:
Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Abelovi a zabil jej.
Následuje výslech:
Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Abel?“
A místo, aby se náš prapředek přiznal,
odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mě ze země…“
(Citáty převzaty z Ekumenického překladu, Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1979)
Detektivka je především příběh. Je to vlastně pokračování pohádky o vítězství dobra nad zlem a zároveň zrcadlo mezilidských vztahů, ekonomických a společenských poměrů zobrazených poutavou formou, někdy jako šachová hra v přítomnosti pozorovatele-čtenáře.
2
Proč jsou detektivky v oblibě (a neoblibě)?
V 60. letech mi švagr Karla Čapka Karel Scheinpflug řekl, že čte jen detektivky, a argumentoval to právě Biblí nebo taky klasikou, např. Hamletem – kolik ten má mordů! A navíc – nepátrá po důkazech vraždy svého otce?
Zajímavě provádí rozbor Hamletova příběhu Jed Rubenfeld v knize Analýza vraždy (překlad Jan Flemr, Knižní klub, Praha 2008) :
„Hra se skládá z mnoha úniků a výmluv, které užívá zádumčivý Hamlet…, přerušovaných sklíčenou samomluvou, v níž sám sebe obviňuje za vlastní neschopnost jednat. Ta nejslavnější samozřejmě začíná slovem být. Teprve když jeho opožděné a chybné kroky způsobí zkázu – Ofeliinu sebevraždu, vraždu jeho matky pomocí jedu… a vlastní smrtelné zranění…“
U Agaty Tuszyńské se v knize Singer: Krajiny paměti (překlad Vlasta Dvořáčková, Nakl. H+H, Jinočany 2006) dočteme:
„První světská knížka, kterou přečetl, byla Dobrodružství Sherlocka Holmese… Bylo mu osm, možná deset let, přesně si to nepamatoval. Ale pamatoval si svoje nadšení při četbě… Jako dvanáctiletý zhltl Dostojevského Zločin a trest. Byl nadšený skoro tak jako při Sherlocku Holmesovi… Už tehdy si uvědomil, že vytvářet takové napětí je jedním z nejdůležitějších rysů literárního řemesla.“
3
Občas se detektivkám vyčítá, že obsahují návod na zločiny nebo násilí…
Ale k násilí může vést i klasické dílo. Stačí šikovný charismatický vůdce a polovzdělaný dav a ve Spojených státech jednou došlo kvůli Hamletovi k nepokojům… Celá hádka vyvrcholila před budovou staré opery na Manhattanu 7. května 1849, kdy se shromáždilo patnáct tisíc lidí, aby zkazili Macreadyho vystoupení. Nezkušený starosta New Yorku povolal policii a byl vydán rozkaz začít střílet do davu. Tu noc zemřelo dvacet nebo třicet lidí. Bohužel tehdy neexistovala televize…
(A malá poznámka o Hamletovi – z úst psychoanalytika: „Mužný Hamlet – ta dvě slova si odporují.“)
4
Detektivka nutí člověka přemýšlet, např. o úloze historiků (viz Josephine Teyová Vrah či oběť – kdyby to nenapsala jako detektivku, určitě by se na ni sesypali historikové), o válečných zločincích skrývajících se na našem území (Pavel Hejcman Dům za duhovou zdí), o jednoduchém nabourání do počítačů (Katherine Nevillová Počítač, který vykradl banku), a i taková (podle mě dost primitivní, ale světoznámá) Šifra mistra Leonarda Dana Browna, když nic jiného, přivedla lidi k výtvarnému umění a vlastně i k některým otázkám náboženství Ale hlavně – některé lidi přinutila ČÍST…
5
Co autory přitahuje v detektivkách – v čem vidí jejich přednosti.
Lidi je čtou, ale kritikové – ne.
Baví je (a proto i čtenáře), jako šachová hra (cíleně posunují figurky) Ale nejlépe o tom napsala P. D. Jamesová v knize Život nejsou jen vraždy (překlad Jiří Vaněk, Academia, Praha 2000):
„…detektivka je pravděpodobně nejvíce strukturovaný žánr krásné literatury… Někdo může namítnout, že je to ta nejumělejší forma, ale veškerá beletrie je vlastně umělá – jde o pečlivé uspořádání autorova vnitřního života tak, aby konečný výsledek byl zajímavý a čtenáři přístupný.“
Při čtení detektivek si uvědomíme, jak řekl Georg Orwell, že vražda je výjimečný zločin. S násilnou smrtí jsou spojeny velmi silné emoce. A to je určitou výhodou pro ženy. Proto je tolik žen píšících detektivky. Především ženy zajímají hluboké prožitky více než násilí či zbraně. S jejich psychologickou výbavou pak mohou „tvůrčím způsobem zvládnout násilné činy a emoce v detektivkách lépe než v jiných literárních žánrech.“
A ještě jeden výrok spisovatelky Jamesové, se kterým musí každý soudný člověk souhlasit:
„Myslím, že na malé děti krása přírody tolik nepůsobí a lidé jsou pro ně důležitější než květiny a stromy...“
A to je právě důvod, proč jsme vlastně odnaučili děti si číst.
A naším kritikům, literárním „činitelům“ a „mocnářům“ ušlo, že čtení je tak důležité a nutné jako potrava ducha a duše, že by mělo být velice závažným obřadem podobným bohoslužbě.
Jsem přesvědčená, že by mladí lidé skutečně měli číst detektivky – ty pohádky ze života, v nichž přece jen zvítězí ten rytíř – detektiv. I když to nejsou žádné výchovné romány, které se nesnaží zdůrazňovat nějaké morální zásady nebo se věnovat nějakému konkrétnímu společenskému problému. Detektivní romány se většinou odehrávají v současném světě, kde samozřejmě narážejí i na sociální a politickou problematiku.
Protože se detektivka obvykle odehrává na nějakém konkrétním místě a v konkrétním čase, podává často přesnější obraz současného světa než prestižnější literární žánry.
A měli bychom si uvědomit, že „dokud román a zvláště takzvaný umělecký román neosloví srdce a mysl obyčejných lidí, bude číst knihy stále méně lidí“, jak píše Jamesová.
6
Avšak detektivka, jak upozorňuje Jamesová (a s ní souhlasí většina autorů a nejen detektivkářů) se potýká s recenzenty, kteří si v kritikách kompenzují svá profesionální, tvůrčí nebo sexuální selhání, či jiní, kteří kritizují autora nikoli za knihu, kterou napsal, ale za tu, kterou by podle nich napsat měl. Pak jsou další, kteří nekritizují knihu, ale autora, protože se jim na něm něco nelíbí – společenský původ, pohlaví nebo, nejčastěji, politické názory… a inteligentní spisovatel by si jich neměl vůbec všímat.
A právě Jamesová uděluje několik troufalých rad kritikům (ačkoliv se netýkají jen detektivek).
– Než začnete psát recenzi, vždy si přečtete celou knihu
– Nepište recenzi knihy, když daný žánr vysloveně nemáte rádi
– Recenzujte knihu, kterou autor skutečně napsal, nikoli tu, kterou by podle vás napsat měl.
– Pokud máte nějaké předsudky či jste nějak zaujatí – a na to máte plné právo – postavte se k tomu čelem, a bude-li to třeba, přiznejte to.
– Pokud si to nedokážete odepřít, můžete si i jízlivě zavtipkovat, ale nikdy nebuďte úmyslně krutí, snad jen vůči spisovatelům, kteří o krutosti rádi píši, a proto ji pravděpodobně očekávají i od druhých.
– Když se vám kniha vůbec nelíbí a nenašli jste na ni jednoznačně nic pozitivního či zajímavého, nemá cenu o ní psát. Každá recenze dělá knize určitým způsobem reklamu a je zbytečné ztrácet čas s knihou, která je kýčovitá nebo neupřímná., když byste mohli psát o jiných, které za to stojí. Výjimkou z tohoto pravidla je dychtivě očekávané závažné dílo nějakého známého spisovatele, kdy se předpokládá, že se k němu významní recenzenti vyádří.
– Pokud vám dá svou knihu k recenzování váš dobrý přítel a vám se toto dílo vůbec nelíbí, kritiku nepište. Žádný z nás nechce škodit svým přátelům, proto byste byli v pokušení napsat neobjektivně příznivou kritiku.
– Odolejte svodu využít recenzi jako splátku nějakých dluhů z minulosti nebo k vyjádření svých názorů na autorovo pohlaví, třídní původ, náboženské vyznání, politické názory či způsob života. Snažte se uvěřit, že i lidé, které nemáte rádi, jsou schopni napsat dobrou knihu.
7
Jak píše Jamesová, „čtenáři detektivek bývají k autorovi velice loajální, hodně toho vědí a čtou rádi“.
A všimněte si, že detektivky jsou vlastně nesmrtelné. I dneska čteme Edgara AllanaPoea, ale kdo si se stejným zájmem čte Huga? Nebo pořád obdivujeme populární a světoznámou Agathu Christie, ale kolik z nás si přečetlo Evelyna Waugha?
To je také jeden z mnoha důvodů, proč píšeme detektivky. Přece bez zábran a autocenzury se můžeme vyjádřit k tomu, co nás pálí. Například – od malička pěstujeme v dětech rasismus ke starým lidem. Kdo je vlastně Ježibaba? Jen osamocená stařena, která je mladým na obtíž. (A na obrazcích má vždycky skobovitý nos – stejný jako na karikaturách Židů, určitě to působí na podvědomí.)
A spolu s Jamesovou si myslím, že napsat detektivku, totiž poutavý příběh, aby všechno logicky zapadalo do sebe, obdařit postavy tím nadáním „detekce“ je podstatně těžší než popisovat „duševní chvění“, „hluboký vhled“ a „dotekové staccato unikajícího pocitu zvládnutí osudu“ (z jedné recenze našeho významného kritika – úžasné „doporučení“ pro běžného čtenáře, viďte?).
Pro Centrum DETEKTIVKY Inna Rottová
