Tři lidé sledují v televizi pátrací relaci, ve které spatří tvář mrtvého muže. Poznají ho, ale polici nezavolají. Proč? – to se čtenáři dozví v čtivě napsané detektivce Záběr na klidnou tvář Inny Rottové. Kromě samotné zápletky mě v knize zaujalo několik postřehů.
Objektivní a neměnná kritéria existují dle názoru jedné postavy jen v přírodních vědách, jiná osoba říká, že ti, co se považují za intelektuály, mluví obzvlášť sprostě. Ve školách se učí o hrdinech, kteří ale přece vraždili. V příběhu vystupuje Němec Rudolf Schulz, který byl z Čech v roce 1946 odsunut. Není to ale žádný fanatik, který by měl nad postelí obrázek Adolfa Hitlera, ale sympatický starý pán. Dokonce byl zamilovaný do židovské dívky Lei Weiseové, která přežila koncentrační tábor, ale nepřežila „obyčejnou“ nerasistickou vraždu. Ostatně, S. se zmiňuje, že s Leou četli oba stejné české i německé autory, ale okolo roku 1940 se mezi nimi objevil velký rozdíl.
Ale autorka se mile rozpovídá od tématu i o jiných věcech. Dozvíme se například, kolik vody je třeba na výrobu pouhých dvou piv (200l), že nejen humanitní předměty jdou – jak se říká „okecat“. Jsou zde ale také zmínky o literatuře, o (mediálně) známých autorkách Ireně Obermanové a Ivě Hercíkové. Jedna postava zde chválí knihu Jana Martince – Bastard a považuje ji za nejlepší válečný román. Moc se mi líbí citát na začátku román z knihy Natašy Tanské – Proč jdeme mladým na nervy: „Věk nehraje žádnou roli, ledaže byste byli sýr.“
Kniha vyšla roku 2005 v edici Původní česká detektivka nakladatelství Moba a patří podle mě k nejlepším detektivkám roku
